Problém s předkládaným návrhem nespočívá jen v politické otázce zda školné zavádět nebo nezavádět a zda je zrovna ekonomická krize tím nejvhodnějším načasováním na to, aby se část nákladů, které dosud hradil stát, přesunula na studenty přímo nebo formou jejich zadlužení.
Není zde podstatné ani to, zda předpokládaný celkový výnos cca 400 mil. Kč není ve skutečnosti mnohem menší než částky, které ministerstvo bez větších skrupulí vyhazuje oknem například na neospravedlnitelně drahé státní maturity nebo na projekt reformy terciárního vzdělávání, který by se podobným změnám měl věnovat.
Problémem je absolutní nekoncepčnost návrhu
Celý návrh ukazuje především hluboké nepochopení toho, jakou úlohu školné může hrát a jak by s konkrétní podobou vtělenou do zákona mohly vysoké školy koncepčně nakládat ku prospěchu vysokoškolského vzdělávání.
Z hlediska možností využít placení poplatků za studium jako součást motivace usměrňující žádoucím způsobem průchod studentů studiem se zásadně liší školné ve formě platby předem, se kterou nyní přichází ministr Dobeš, a školné ve formě odložených plateb splácených až z nadprůměrných příjmů absolventů, jak je stejný ministr prosadil do koaliční smlouvy současné vlády.
Aby mohly být poplatky použity způsobem, který vzdělávání prospěje, nikoli uškodí, musely by se zvolené formě zavedení poplatků přizpůsobit i studijní předpisy vysokých škol, o návaznosti evidence plateb se systémy používanými pro zápis nemluvě. Totéž platí pro odpovědné stanovení výše na jednotlivých školách. Nic z toho nejde udělat ve zbrklém tempu, se kterým postupuje ministerstvo a úplnou absurditou je ministrovo prohlášení, že se jedná jen o dočasnou úpravu, která se se zavedením odloženého školného v roce 2013 zruší.
Návrh si zaslouží být odmítnut bez ohledu na to, co si o prospěšnosti nebo škodlivosti školného myslíme. Spěch, se kterým ministerstvo v takto špatně připravené úpravě postupuje, je trestuhodný.
Sociální ohledy nebo jen vypečenost?
Když svůj návrh ministr Dobeš prezentoval na jednání vzdělávacího výboru Poslanecké sněmovny, tvrdil, že ministerský návrh obsahuje i úlevy ze sociálních důvodů, resp. že za sociálně slabé bude školné platit stát. Návrhy, které v té době dostaly k připomínkování reprezentace vysokých škol ovšem žádné takové ustanovení neobsahovaly. Teprve v opraveném návrhu něco je, pouze však ve vazbě na zákonem stanovená sociální stipendia. Místo velkých slov by ovšem stačilo tato stipendia patřičně navýšit. Skutečně systémovou podporu sociálně potřebných však ministr v novele nenabízí.
O tom, do jaké míry se ze strany MŠMT jedná o čistý populismus, svědčí i médiím sdělované úmysly umožnit deset procent vybraného zápisného „použít třeba na podporu určité skupiny studentů, a peníze jim tak částečně vrátit“.
Vysoké školy nejsou v použití většiny svých finančních zdrojů, zejména pak i státního příspěvku na vzdělávací činnost, ve prospěch studentů nijak omezeny a nepotřebují žádné „umožnění“ na deset procent z toho. Ona „možnost“, se kterou se ministerstvo před veřejností naparuje, by měla asi stejnou hodnotu, jako kdyby MŠMT dovolilo, aby se ve školách, které zápisné vyberou, mohlo také učit, nebo aby na jejich zahrádky z deště padala voda.
Soudě z činů (v podobě konkrétního textu návrhu novely) je navíc pravým úmyslem ministerstva studentům peníze ze studijních fondů nijak negarantovat. Ministerský návrh totiž obsahuje i možnost tyto prostředky ze studijních fondů vyvést pryč bez toho, aby koruna z nich skončila skutečně ve studentských stipendiích. Vysoké školy pak mohou být redukcemi přitlačeny k tomu, aby je peníze vybrané do stipendijních fondů užily na zcela jiné účely, než na stipendia. To je ovšem opak údajných sociálních ohledů ministerstva.
Chce ministerstvo zástupce studentů obejít?
Z hlediska ministrova přístupu ke studentům českých vysokých škol není odpustitelné ani to, že sdělil, že další osud novely podmiňuje postojem rektorů. MŠMT má ze zákona povinnost zásadní věci dotýkající se vysokých škol probírat s reprezentacemi vysokých škol, kde v § 92 zákona na prvním místě není uvedena Česká konference rektorů, nýbrž Rada vysokých škol jako orgán delegovaný vysokoškolskými senáty. Pokus Radu vysokých škol nechat stranou může být míněn i jako pokus domluvit se pouze s rektory a vynechat širší grémium, v němž zasedají i studentští zástupci.
O takovém úmyslu by svědčila i okolnost, že se ministr i jeho odpovědný náměstek trvale vyhýbají zúčastnit se jednání pléna Rady vysokých škol nebo jejího předsednictva (plénum Rady vysokých škol k tomu 18. 11. 2010 přijalo poměrně ostré stanovisko, které bylo přijato sto padesáti přítomnými členy RVŠ téměř jednomyslně - s pouhými dvěma zdrženími se hlasování, z nichž jedno patřilo zástupci z MU Mgr. Nantlovi.)
A další sliby k porušení na řadě?
Pokud má v této věci ministr vůbec nějaký plán, jedná se zjevně jen o překročení Rubikonu zavedení povinných plateb motivované jen zoufalou snahou najít cokoli, co by nahradilo výpadek financí z kapitoly školství, které chce ministr dát někomu jinému než vysokým školám.
Pak je ovšem namístě obezřetnost, jestli v tom, co dnes ministr Dobeš české veřejnosti neříká, nejsou plány podobné tomu, co se dnes připravuje v Británii. Tam se po zavedení odloženého školného se systémem podpory jednak velmi rychle vyčerpaly fondy, které byly na podporu určeny, jednak se začalo maximální školné zvyšovat včetně snah horní hranici odstranit úplně. Ve hře je už tam i návrh, že by stát na některé druhy studia nepřispíval vůbec a veškeré finance by vysoké školy dostaly z odloženého školného a zadlužení studentů na plnou cenu jejich studia.
Zatím se sice všichni čeští politici dušují, že takový stav u nás nikdo neplánuje, ale slib, že nebudou zavedeny poplatky bez toho, aby nejprve fungoval systém podpory studentů už zde také byl a jak rychle vzal za své.
Autor, děkan Fakulty informatiky MU, je místopředsedou Rady vysokých škol.
článek byl uveřejněn v prosincovém čísle univerzitního měsíčníku muni.cz