Každý film zhlédnutý v kině jsem si kdysi zapisoval do sešitu: anotaci a hodnocení. Bezprostřední poznámky přirozeně nebyly nijak důvtipné, neboť s některými díly se divák vyrovnává týdny, měsíce, roky. Dnešní cinefil spěchá s prvním hnutím mysli na internet, tam svůj deník vede veřejně a distributoři ho povzbuzují: „Nezapomeňte tento film ohodnotit na čsfd.“

Z udělování bodů, jež bývalo výsadou vyvolených, stala se hromadná posedlost, prosakující nejen do recenzí, ale i do jejich titulků: „Příběh hraček se završuje se ctí, procenty útočí i na Vzhůru do oblak“ (iDnes 16. 6. 2010). Zhlédnou-li naši studenti vpodvečer film, objeví se na netu první hvězdičky a komentáře ještě téhož večera.

Obecenstvo v Cannes 1960 pískalo, ale Michelangela Antonioniho se tehdy zastali kolegové a jeho Dobrodružství získalo Cenu poroty. „Estetika nudy“ byla vstřebána jako jedna z revolucí filmového modernismu; návštěvníci artkin se naučili vychutnávat pomalé vyprávění, dlouhé záběry, otevřený příběh.

Hyperaktivní uživatelé fanouškovských databází dnes nad Antonioniho „tetralogií citů“ sténají: „Je to nuda! Rozvleklé!“ Objevili Ameriku? Odhalili, že je císař nahý? Obávám se, že humanitní vzdělance vystřídali technokrati. Sjíždějí filmy na notebooku. Neradi se vciťují, raději mají nad dílem převahu. Neunikne jim jediná technická chybička. Z krásy a smyslu jim uniká všechno.

Na jedné akademii jsem nechal promítnout japonské drama, které jsme v  70. letech ve filmovém klubu zařazovali do programu, kdykoli jsme potřebovali mít zaručeně vyprodáno. Studenti se courali sem a tam, odbíhali telefonovat a jediným empatickým divákem v sále byl pejsek jisté slečny, který se při projekci poblinkal (neměla ho s sebou brát; ten horor býval do 18 let nepřístupný).

Vnímání tempa je ovšem relativní a netrpělivost může být projevem geniality. Když sedmnáctiletý Grigorij Kozincev inscenoval v Petrohradě excentrickou metodou Gogolovu Ženitbu, křičel prý z lóže jakýsi rozježený mladík: „Je to pomalé! Moc pomalé! Zrychlete tempo!“ Jmenoval se Sergej Ejzenštejn.

Jaromír Blažejovský,
Ústav filmu a audiovizuální kultury Filozofické
fakulty MU