Chvála mezioborových konferencí

Standardní součástí práce vysokoškolského učitele je účast na vědeckých konferencích. Poslední dobou však mnozí z nich tuto aktivitu omezují, neboť představuje – vzhledem k vysokým konferenčním poplatkům a dalším výdajům – dosti drahý špás a při hodnocení tvůrčí činnosti nemá velkou váhu. Nicméně konference mají svůj význam nejenom z odborného, nýbrž i z lidského hlediska: člověk si na nich může rozšířit svůj vědomostní obzor, inspirovat se výstupy kolegů z jiných fakult, měst či zemí, navázat s nimi spolupráci etc. Proto rád jezdím zejména na mezioborové akce.

V průběhu letošního listopadu jsem se zúčastnil dvou takových konferencí. První z nich uspořádala Obec spisovatelů, konala se v  polovině listopadu v Moravském zemském muzeu a byla věnována vztahům přírody a kultury. A tak na ní zazněly příspěvky o tvorbě Jaromíra Tomečka, J. R. R. Tolkiena nebo Karla Hynka Máchy, o odkazu antické kultury, o naší i zahraniční dětské literatuře. Řeč byla i o pojetí přírody a kultury ve filozofii, o Šmajsově evoluční ontologii či o  environmentální výchově. Odborná vystoupení byla doplněna sugestivním máchovským pásmem souboru Agadir nazvaným Slavné ticho panovalo.

Druhá konference s názvem Člověk a víno se uskutečnila na konci listopadu v aule Fakulty sociálních studií MU a byla další pozoruhodnou manifestací interdisciplinarity. Účastníci na ní referovali o vlivu vína na lidské zdraví, o různých technologiích jeho výroby a rozličných druzích vinné révy. Nechyběla ani reflexe vína v české a světové poezii, avšak došlo i na pohledy soudního lékaře, matematika, právníka nebo kriminalisty. Krátce vystoupila také Věra Mikulášková, žena básníka Oldřicha Mikuláška.

Je třeba ocenit, že obě konference obsahovaly určité odlehčující prvky. Věda se přece nemusí dělat vždy s úplně vážnou tváří! Její přílišná vážnost totiž může vést k různým parodiím až cimrmanovské ražby. Jedna taková recesistická akce se druhdy uskutečnila v Opavě: měla název Petr Bezruč jako postmoderní oběť literárněvědných konferencí na sklonku milénia a hovořilo se na ní třeba o extrémním pluralismu Maryčky Magdonové a její interakci s markýzem Gerem, o manipulaci s dílem Petra Bezruče a jeho čárkovými kódy či o tematice básně Ostravar. Takto pojatá mezioborovost nemusí být každému po chuti, ale jinak si zaslouží jenom chválu.