Znáte ten pocit, kdy jste až překvapeni, kolik kritérií při řešení nějakého problému jste schopni najednou zpracovávat? Děláte si na papír úhledné „pro a proti" tabulky? Třeba výběr vysoké školy. Kam jdou ostatní kamarádi, jsou těžké přijímačky, jak dlouho tam budu dojíždět, je to tam hezký? Bum. Jen čekáte, kdy uslyšíte ránu, jak vám praská hlava. Prahu jsem zavrhla, Pardubice také, Olomouc byla fajn. Do Brna jsem se jela podívat na den otevřených dveří na fakultu sociálních studií.
Pohovky, moderní atrium, občerstvovací Krmítko, příjemní lidé. Jestli jsem měla před návštěvou Brna v hlavě guláš, teď začínalo jeho maso pomalu měknout. Pár set metrů od fakulty mě zaujalo občerstvovací okénko s nápisem „párek v rohlíku 8 Kč". V tu chvíli bylo dovařeno. Proč by ne, budu studovat v Brně.
„A proč jsi šla na Masaryčku studovat ty?" zeptá se při besedě jeden ze studentů pardubického gymnázia. Beseduji s nimi o tom, proč jít studovat právě na „moji" univerzitu. Od letoška jsem totiž koordinátorkou projektu Partnerství ve vzdělávání, který posiluje vztahy Masarykovy univerzity se středními školami.
„Protože Brno je vesnice, kamarádská, otevřená, za kulturou se dá dostat levně, do lesa můžete téměř dojet šalinou. A proč právě Masaryčka?" ve vysvětlování se trochu zarazím a přemýšlím. Protože je moje univerzita neotřelá, snaží se co nejvíc jít s dobou. Chodí tam zajímaví lidé, pořádají nejrůznější akce. Nabízí hodně širokou škálu oborů, zajímavých předmětů, událostí. Protože mě univerzita podporuje v získávání znalostí, umožní mi vycestovat, dokonce mi i dala práci a minimálně zvýšila moje šance na to dosáhnout jednou na vytoužené zaměstnání... Potom se nadechnu a řeknu, že kousek od mojí fakulty prodávají párek v rohlíku za osm korun. Na to ostatní si stejně musí přijít sami, to by mi nikdo nevěřil.
Brzy se budu podílet na speciálním dnu otevřených dveří, který univerzita pořádá pro partnerské střední školy a začínám si uvědomovat, jak je to vlastně úžasné. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že budu pobíhat mezi davy maturantů a dohlížet, jestli vše probíhá tak, jak má. Že budu nějaký den otevřených dveří pomáhat organizovat. Nebo že budu svému bývalému třídnímu psát mail ohledně prezentace Masarykovy univerzity u nás na pardubickém gymnáziu. A že se budu podepisovat jako koordinátorka projektu, místo jako „ta průserářka ze třetí lavice u okna".
Tahle práce ale není popelkovský happy end, jen kapitola. Pokračuju dál. Už i bez párku v rohlíku v ruce.
Martina Jiříčková,
studentka Fakulty sociálních studií MU
