Pod pojmem hromadné vymírání rozumíme vymření velkého počtu druhů (tj. 75 %) různých skupin organismů během krátkého úseku geologického času (103–106 let) v globálním měřítku. V kontrastu průběžné vymírání má víceméně konstantní rychlost a spíše selektivní ráz. Poučeni paleontologií o pěti hromadných vymíráních za poslední půl miliardu let se tak nyní tážeme: Nedává současný stav planety tušit nástup šestého vymírání?
Hromadné vymírání je fenomén, který nejprve tušila a poté empiricky dokládala geologie od počátku své existence. Boje katastrofistů (Cuvier) a gradualistů (Lyell a Darwin) v oblasti evolučních výkladů jsou dostatečně známé. Vymírání dokonce dodalo i nástroj pro základní časování poslední půl miliardy let Země (prvo-, druho-, třetihory), a tak se s ním, byť ve skryté podobě, setkávají i studenti středních škol. A vymírání si vysloužilo také svoje osobité logos v podobě Science of Mass Extinction, které téma sdružuje s dnešním stavem Země a proměnou její biologické složky do jednoho předmětu poznání.
K otázce hromadného vymírání je dnes k dispozici souhrn podstatných informací, které dosud Science of Mass Extinction přinesla (Barnosky et al., Nature 471, 51–57, 03 March 2011), i jejich komentovaná popularizace v češtině (Štorch, Vesmír 90, říjen 2011). Tento souhrn dokládá, že začínáme metodicky překlenovat propast mezi daty uloženými v horninách a daty současné Země.
Např. u savců je rychlost dnešního vymírání na nejvyšší dosažené úrovni během posledních 65 milionů let, a přidáme-li k vymřelým druhům i druhy dnes výrazně ohrožené, pak je zřetelně nejvyšší.
Vymírání se také stala součástí našeho myšlení o Zemi. Dochází k nim tehdy, když se v planetárním ekosystému propojí dynamické projevy planety, jako jsou geologické pohyby, změny úrovně mořské hladiny a oceánských proudů, anoxie mořských vod, změny atmosféry a klimatu, zalednění/odlednění a další jevy, které produkují silné stresové faktory. Je-li systém Země výrazně narušen a následují-li události, s nimiž nemá biosféra žádnou zkušenost (např. impakt mimozemského tělesa s průměrem cca 10 km, který se stane asi jednou za 100 milionů let), dochází dokonce k totálnímu kolapsu života v globálním měřítku.
Proces hromadného vymírání může spustit kterýkoliv z uvedených faktorů. Položená otázka, jestli současný stav planety dává tušit nástup šestého vymírání, je ale nyní doplňována v tom smyslu, zda spouštěcím faktorem může být člověk a jeho činnost.
Úvaha, kolik roků je třeba, aby současná rychlost vymírání druhů (bude-li zachována a tzv. ohrožené druhy skutečně vymřou během století) způsobila ztráty odpovídající hromadnému vymírání, se tak zdá být velice aktuální. Současná data citovaného souhrnu založená na 500letém intervalu ukazují, že např. u terestrických obojživelníků, ptáků a savců budou tyto ztráty dosaženy v rozsahu 240–540 roků. Geologové hned dodávají, že tyto rychlosti jsou podstatně vyšší a časové dimenze podstatně kratší, než známe z údajů o pěti předchozích vymíráních.
To vše nás ovšem zavádí do oblasti prognóz, které v otevřených systémech vidíme neradi. Přijmeme-li ale výsledky Science of Mass Extinction jako podklad k přemýšlení a transponujeme-li ho individuálně do etické oblasti, nabídne nám následující stanoviska:
respektovat průběžné vymírání a evoluci se všemi jejími atributy; vyhnout se prvnímu globálnímu úderu planetárnímu ekosystému; rozvíjet manipulaci s informacemi rychleji než spotřebu energie, jak nás nabádá James Lovelock.
Autor je profesorem Ústavu geologických věd Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity.
