Zejména v posledních dnech a týdnech se v souvislosti s přípravou nových zákonů o vysokých školách a o finanční pomoci studentům hodně mluví o akademických svobodách. Co to vlastně ty akademické svobody jsou a proč univerzity tolik trvají na tom, aby byly zachovány?
Akademické svobody jsou definovány v dokumentu Magna Charta Universitatum podepsaného rektory evropských univerzit v září 1988 v Boloni. Zahrnují zejména svobodu bádání, učení, otevřenost kritickým názorům a stanoviskům a jsou založeny na principu samosprávy akademické obce studentů a učitelů. A to je právě kámen úrazu navrhovaného zákona o vysokých školách. Ten totiž počítá s výrazným omezením samosprávy vysokých škol a univerzit.
Doposud je nevyšším orgánem univerzity akademický senát, volený z řad studentů a učitelů. Návrh věcného záměru zákona o vysokých školách ale počítá s výrazným posílením pravomocí rady veřejné vysoké školy právě na úkor akademických senátů. Rada bude mít kontrolu nejen nad rozpočtem univerzity, ale také nad jmenováním rektora, výší jeho finanční odměny, bude schvalovat dlouhodobý záměr a statut veřejné vysoké školy. Členy této rady má jmenovat vláda na základě návrhů ministra, rektora a akademického senátu.
Řada akademiků se obává, že tyto změny otevřou prostor k ovlivňování chodu univerzit lidmi dosazenými politickými nebo lobbistickými skupinami, a vysoké školy tak ztratí svůj samosprávný charakter. Právě na něm totiž stojí i akademické svobody. Studenti nejsou zákazníci, ale především budoucnost naší země. Vysokoškolské vzdělání je hodnotou, nikoliv produktem. Myslím, že jen málokdo z nás si skutečně přeje, aby nastala situace, kdy politici nebo finanční skupiny budou přímo určovat, co a jak se má na vysokých školách dělat.
Petr Janáček,
člen Studentské komory Akademického senátu MU
