Akademický senát Masarykovy univerzity začátkem prosince prohlásil, že „vnímá návrh věcného záměru zákona o vysokých školách vypracovaný Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy jako problematický a ve svých důsledcích pro vysoké školství škodlivý“.
Toto je navenek jasné stanovisko, které ale vytváří situaci, kdy se proti němu není možné o cokoliv hmatatelného opřít. Trochu mi to připomíná má univerzitní léta, kdy jsme se v povinném předmětu marxismus-leninismus učili, že Karel Marx geniálně potřel myšlenky Kanta a Hegela tím, že o jednom řekl, že je to „vulgarizující hauzírník provozující pokoutně materialismus“, a o druhém, že je „diplomovaný lokaj ohlupující lid šroubovaným idealismem“. Jako heslo to pro tehdejší kádry znělo dobře, ale argumentovat se s tím nedalo. A to byl možná účel. Takže vraťme se na začátek.
Po sametové revoluci byl narychlo vydán nový vysokoškolský zákon, který byl v roce 1998 nahrazen něčím podstatně lepším. Perfektní to nebylo, o čemž svědčí skutečnost, že od té doby bylo nutné tento zákon dvacetkrát novelizovat. Ani po všech novelizacích stávající zákon plně nevyhovuje. S tím souhlasí snad každý, kdo o vysokých školách něco ví. Dnešní zákon sice vytváří decentralizovanou, ale přitom detailně určenou, jednotnou vnitřní strukturu univerzit na straně jedné, ale na straně druhé přecentralizovaný státní dohled nad studijními obory, kariérními záležitostmi a hospodařením vysokých škol atd. Ti, kteří argumentují tím, že nový zákon může ohrozit akademickou samosprávu, by se nad současným stavem měli zamyslet a položit si otázku, kolik té skutečné samosprávy dnes vysoké školy opravdu mají.
Návrh nového vysokoškolského zákona není uspěchaný a nevynořil se přes noc. Česká republika se zúčastnila tematického hodnocení terciárního vzdělávání členských států, které vypracovala OECD a z kterého v roce 2006 vzešla studie, jež zkoumá vývoj terciárního vzdělávání v České republice a předkládá doporučení, jak nejlépe řešit jeho konkrétní prvky. V roce 2009 tým expertů OECD předložil v Praze své názory v rámci mezinárodní konference o reformě terciárního vzdělávání. Následovala řada jednání s účastí reprezentací vysokých škol, tj. České konference rektorů a Rady vysokých škol. Zhruba ve stejnou dobu ministerstvo školství ustanovilo svoji Radu pro reformu terciárního vzdělávání pod mým vedením, která systematicky posoudila jak současný zákon, tak i zákony jiných zemí a vypracovala doporučení pro přípravu nového zákona.
Zde je zapotřebí zdůraznit, že to nejsem já sám – jak mne často kritizují ti, kteří reformu napadají –, kdo vypracoval tato doporučení, ale skupina dvanácti lidí, mezi kterými jsou např. současní či bývalí rektoři jako Petr Fiala, Karel Rais, Jiří Málek či Zdeněk Jirásek. Nemluvě o dalších členech, jako např. Vladimír Kebo, který právě skončil funkční období v pozici místopředsedy Rady vysokých škol. Jsou tito lidé opravdu odtrženi od dění na českých vysokých školách? Jsou to zaprodanci kapitalismu, kterým nejde o nic jiného než o omezení akademických svobod a samosprávy a poškození vysokého školství? Jistěže ne.
Zamysleme se nad tím a současně nespojujme reformu se jménem současného ministra. Když on se stal ministrem, ideové záměry nového zákona již existovaly, a co více: Česká konference rektorů je právě schválila! Tady jde o víc než o populární hesla. Henry Kissinger kdysi řekl, že „akademické boje jsou tak kruté a zlomyslné, protože tak málo je v sázce“. Všichni víme, že toto není pravda a že dnes jde o hodně. Vzdělaní lidé jsou budoucnost národa a jeho konkurenceschopnost bude záviset do značné míry právě na nich. K tomu potřebujeme vysoké školy opravdu spravované svými členy, tj. akademickou obcí tak, jak se samy rozhodnou ve svých statutech. Musí to ale současně být školy se zpětnou vazbou na společnost, která nakonec hradí většinu jejich nákladů.
Pan rektor Bek nedávno napsal, že Karlova univerzita hraje roli konzervativní „kotvy“ systému. Plně souhlasím. Nicméně rozhlédněte se kolem sebe! Podívejte se na univerzitní kampus v Bohunicích či na Středoevropský technologický institut CEITEC! Masarykova univerzita není loď jaksi samolibě zakotvená ve staleté historii, ale moderní instituce, která se snaží držet tempo s podobnými institucemi v zahraničí, a k tomu potřebuje moderní době odpovídající zákony, které jí to umožní.
autor je profesorem University of Cambridge a členem Vědecké rady MU
