Z publikovaných návrhů reformy mám pramalou radost.
Zavedení správních rad, které mají být napříště nahrazeny tzv. radami vysokých škol, do univerzitních organismů by bylo podle mého přesvědčení jen dalším historickým pokusem o ovládnutí univerzit zvenčí.
Těmi předchozími byla instalace jezuitského řádu do Karlovy univerzity po Bílé hoře roku 1654 a ovládnutí vysokých škol komunistickou stranou po tzv. vítězném únoru 1948. Přestože bylo dost příležitostí zpětně zhodnotit tyto ingerence do organismů univerzit jako zhoubné, vidíme usilovné pokusy o jejich oživení tzv. radami vysoké školy, které mají opět umožnit definitivní vpád politiků do dosavadní samosprávy akademickými senáty a vědeckými radami.
Scestné jsou přitom poukazy politiků na jejich vlastní zodpovědnost při přidělování státních peněz proti údajné nezodpovědnosti samosprávného chodu univerzit. Financování vědy, při němž zaostáváme nejen za Čínou a Indií, ale i za Evropskou unií, má být sanováno školným na vysokých školách. To ovšem v navrhovaném objemu finanční situaci univerzit podstatně nezlepší, zato s ním spojená tzv. „pomoc“ studentům v podobě stotisícových půjček je na mnoha oborech zatíží do dlouhé budoucnosti. Ještě žádná banka totiž (prozíravě) neuvedla, kolik by na této „výhodné“ půjčce vydělala. A ministerstvo dosud nespočítalo, kolik bude stát studium každého studenta navíc.
Úvahy o omezení platnosti habilitačních a profesorských řízení jen na vydávající školu vedou přímo k provincializaci škol. Už dosavadní nevýhodou je skutečnost, že docent či profesor u nás může působit také na té fakultě či škole, na které tuto kvalifikaci získal (na rozdíl třeba od Německa). Bylo to u nás dáno omezeným rozsahem univerzitní sítě. Po konstituování Evropské unie jsem se naivně těšil, že tento handicap bude překonán, že se na unijních univerzitách mj. začne postupně přednášet anglicky a že vznikne obecně dostupná spolupracující síť evropských vysokých škol. Přitom by ovšem musela přísně a spravedlivě fungovat Akreditační komise.
Teď vidím, že to u nás směřuje právě opačným směrem: laciným a okresním. Dnešním politikům se tak mutatis mutandis obnoví vize nebohého Krajského výboru KSČ v Brně, který řídil okresy v kraji a mezi nimi i brněnské vysoké školy.
autor je emeritní profesorem Filozofické fakulty MU