Středeční večer nabídl poslední projekce z výběru mezinárodního filmového festivalu Cinema Mundi. Štěstí tomu chtělo, že jsem se mohl za Ústav hudební vědy Filozofické fakulty MU zhostit jednoho z šesti postů studentské poroty. Vlastnictví srdce filmového fanouška mi nedovolovalo tuto nabídku nepřijmout a nelitoval jsem. Festivalový život porotcův je totiž záležitost veskrze příjemná. A obohacující – množství filmů za poslední dny zhlédnutých mi umožňuje doporučovat ty nejlepší. Zvlášť některé byste si určitě neměli nechat ujít.
Prvotním úkolem poroty bylo nominování celkem čtrnácti filmů z hlavní sekce do soutěže o hlavní cenu. Jelikož kolekci filmů určených k posouzení představovaly nejlepší světové filmy uplynulého roku, je třeba v souladu se známým klišé podotknout, že již samotná selekce byla úkolem nelehkým.
Posuzování kvalit jakéhokoli uměleckého díla je procesem vždy alespoň do určité míry subjektivním, i proto se v soutěžním výběru ocitnuly snímky velice různorodých žánrů. Zajímavý kontrast například vytvořilo dynamicky pojaté akční drama z prostředí brazilských slumů Elitní jednotka 2: Vnitřní nepřítel v porovnání s meditativně laděným Turínským koněm maďarského režiséra Bély Tarra. Právě Tarrovo dílo patřilo k nejrozporuplněji přijímaným snímkům festivalu. Zatímco někteří diváci by sledování tohoto filmu, založeného na plíživém budování atmosféry zmaru, nejraději označili za zážitek hraničící s torturou, pro jiné Turínský kůň představuje spirituálně laděnou filmovou symfonii mistrovských kvalit, která v člověku rezonuje ještě dlouho po jejím zhlédnutí.
Nominován byl také svým námětem a způsobem zpracování velice originální belgický film Býčí šíje, který by se dal označit za psychologickou gangsterku z prostředí hormonální mafie. Úplně odlišný žánr, nicméně scénáristicky neméně originálně pojatý, představuje čerstvě oskarové íránské drama Rozchod Nadera a Simin. Dalším z horkých kandidátů na hlavní cenu byl snímek Na druhé straně švédské režisérky Pernilly August. Toto drama je příkladem na letošním festivalu hojně zastoupených filmů, které lze pro jejich námět označit za znepokojivé. Jde totiž o retrospektivně pojatý příběh ženy, která se vypořádává s traumaty dětství prožitého s rodiči-alkoholiky. Výsledkem je autenticky působící, emocionálně silné drama.
Kategorii filmů znepokojivých rozhodně představuje i film studentskou porotou nakonec vyhodnocený jako vítězný. Stal se jím snímek Jako bych tam nebyla v režii Juanity Wilson. Film je zvláštní už tím, že se navzdory irské národnosti režisérky celý odehrává na pozadí války v Bosně. Pojednává o hrůzném údělu zajatkyň ve válečném táboře pro ženy. Toto téma předurčuje i poněkud obtížnou stravitelnost některých scén. Konkrétně akt znásilnění hlavní postavy je natočen natolik sugestivně, že se dle slov přítomné režisérky na projekcích často stává, že v tomto momentě část diváků opustí sál. Nutno však podotknout, že tyto naturalistické scény ve filmu nemají samoúčelný charakter. Na snímku jsme jako porota ocenili především psychologickou věrohodnost, autentičnost vykreslení atmosféry tíživosti a rezignace, herecký výkon hlavní postavy a fakt, že navzdory emocionálně vypjatým scénám film nesklouzává k lacinému patosu.
Porota dále udělila dvě zvláštní uznání. První získal film makedonského režiséra Vladimira Blaževského Punk’s not dead. Road movie o comebacku jedné fiktivní punkové skupiny se nese na odlehčené černohumorné vlně, přesto zároveň pojednává o závažných tématech, jako je problematika v Makedonii v současné době nebezpečně bujícího nacionalismu. Druhé zvláštní uznání přísluší již výše zmíněnému filmu Elitní jednotka 2: Vnitřní nepřítel brazilského režiséra José Padilhy, a to za způsob, jakým se mu podařilo na platformě akčního filmu vytvořit silné sociálně angažované drama.