Josef Škvorecký patřil k nejvýraznějším osobnostem české poválečné literatury. Ačkoliv byl respektovaným autorem doma i v zahraničí, ti, kteří ho osobně znali, jej popisují jako člověka neobyčejně skromného.
Osobnost Josefa Škvoreckého (27. 9. 1924 Náchod−3. 1. 2012 Toronto) se vyznačovala tvůrčí všestranností. Do literatury vstoupil jako básník, později se etabloval jako prozaik a překladatel. Knižně debutoval románem Zbabělci (1957) o konci druhé světové války na českém maloměstě. Román, jehož vydání se proměnilo v jeden z největších literárních skandálů 50. let, v mnohém předznamenal autorův další tvůrčí vývoj. Konstantou zůstala vypravěčská suverenita, snaha deheroizovat skutečnost, jakož i smysl pro ironii, humor či všudypřítomnou lásku k jazzu.
Kritika maloměšťáctví přítomného v jakémkoliv režimu se objevuje také v pozdější tvorbě, například v Konci nylonového věku (1967) či v knize Ze života lepší společnosti (1965). V románu se také poprvé objevila postava jeho alter-ega Dannyho Smiřického, vystupující v jakési volné pentalogii autorových nejznámějších děl. Podmínkou Škvoreckého tvorby byla osobní zkušenost s dobou, o níž psal. Když například byl po listopadu 1989 dotazován, proč nepíše o sametové revoluci, odpovídal stručně: „neprožil jsem to“.
Škvorecký navíc nikdy nevnímal rozdíl mezi „enterteinmentem“ a velkou literaturou. Byl milovníkem detektivního žánru, a to nejen coby čtenář, ale také jako autor. V 60. letech psal detektivky spolu s Janem Zábranou, vydává první díl volné trilogie kriminálních příběhů s poručíkem Borůvkou a zabývá se i teorií detektivního žánru (Nápady čtenáře detektivek, 1965). V uvolněné atmosféře 60. let se přihlásil k židovské tematice, o čemž svědčí nápaditě prokomponovaný povídkový soubor Sedmiramenný svícen (1964) a také soubor próz Babylonský příběh a jiné povídky (1967).
Pocit zklamání z nenaplněných ambicí pražského jara vyústil začátkem roku 1969 v rozhodnutí emigrovat. Spolu se svou manželkou Zdenou Salivarovou se usadili v kanadském Torontu, kde Škvorecký získal místo na tamní univerzitě. Záhy zde založili nejznámější exilové nakladatelství nazvané symbolicky ’68 Publishers. V rozmezí let 1971 až 1993 zde vyšly více jak dvě stovky titulů převážně českých a slovenských zakázaných autorů. Škvoreckému se podařilo udržet kulturní kontinuitu v Československu za období normalizace, v čase, kdy mnohdy to nejpodstatnější, co se událo v české literatuře, bylo spojeno se samizdatem a exilem.
V ’68 Publishers vyšla také Škvoreckého nejznámější exilová díla. Prvním z nich byl román Tankový prapor (1971), který byl dopsán ještě před emigrací. Karikování života v československé armádě počátku 50. let bylo opět spojeno s postavou Dannyho Smiřického. Ta se objevuje také v povídkovém souboru Prima sezóna (1975), vracejícím se do období protektorátu, v Miráklu (1972) tematizujícím totalitní snahy o likvidaci církve či v Příběhu inženýra lidských duší (1977), který zobrazuje život v exilu. Škvorecký byl fascinován příběhem, jeho prózy jsou zvláštní směsicí autobiografie a fantazie. Ve složitě prokomponované žánrové mozaice se objevují fragmenty děje, hovorů, dokumentů (dopisů) či široké spektrum aluzí. Na častou otázku čtenářů, zda vlastně nepíše jen jednu knihu, odpovídal stručně s typickým úsměvem: „Víte, jsem spisovatel a vyprávím příběhy…“
Poněkud ve stínu uvedených děl zůstává tvorba závěrečného období Škvoreckého próz. To začíná románem o americkém pobytu Antonína Dvořáka (Scherzo capriccioso, 1984) či o Češích bojujících v občanské válce v USA (Nevěsta z Texasu, 1992). Do tohoto období patří také beletristické zpracování obvinění jeho ženy ze spolupráce s StB nazvané Dvě vraždy v mém dvojím životě (1996) či novela Obyčejné životy (2004) pojednávající o dvou třídních srazech Dannyho a jeho bývalých spolužáků před rokem 1968 a po sametové revoluci.
Opomenuta by neměla být ani autorova bohatá esejistika a také překladatelská činnost. Edičně se podílel na vydání spisů Ernsta Hemingwaye či Samuela Lewise.
Několik Škvoreckého děl bylo zfilmováno (Farářův konec, 1968; Flirt se slečnou Stříbrnou, 1969) Po pádu komunistického režimu byly natočeny filmy či seriály Tankový prapor (1991), Prima sezóna (1994) či Hříchy pro pátera Knoxe (1992). Za celoživotní dílo se dostalo Škvoreckému řady prestižních ocenění. Jedním z nich byl i čestný doktorát Masarykovy univerzity, který mu byl předán v říjnu 1991. V roce 1990 obdržel (spolu s manželkou) Řád bílého lva, v roce 1999 Státní cenu za literaturu a v roce 2004 se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta.
Autor je literární kritik a historik,
působí také na Katedře české literatury Pedagogické fakulty MU.
