Nobelova cena za mír udělená Evropské unii rozděluje společnost. Málokdo, koho tato událost oslovila, je k rozhodnutí Nobelova výboru lhostejný. Proč vlastně?
Alfred Nobel ve své závěti z roku 1895 uvedl, že finanční prostředky jeho dědictví mají být rozděleny na pět částí – dnes pět ocenění. Nobel si současně přál, aby jeden díl připadl osobě, která učinila nejvíce pro bratrství mezi národy, redukci armád a podporu míru.
Vzpomínka na Nobela není významná kvůli tomu, za co chtěl udělovat dnešní cenu za mír, ale proto, že ji pojal jako individuální cenění. Vypovídá o tom i Statut Nobelovy nadace, který říká, že cena má být rozdělena maximálně mezi tři osoby. Poprvé bylo toto ustanovení porušeno v roce 1904, kdy cena nebyla udělena osobě, ale Ústavu mezinárodního práva. Potom se tato zvláštnost opakovala ještě jednadvacetkrát.
Smysl to trochu dávalo tehdy, když byla společně s organizací jmenována konkrétní osoba. Příkladem může být Kofi Annan v čele OSN v roce 2001 nebo Al Gore a Mezivládní panel pro změny klimatu v roce 2007. Ve většině zmiňovaných případů ale byla jmenována jen organizace. EU v tom tedy není sama.
Princip nominací na Nobelovu cenu je sám o sobě také zajímavý. Od září až do začátku února jsou přijímány tipy od řady aktérů včetně minulých laureátů. Vysoké počty podnětů se postupně během roku redukují. Finalista je vybrán pěti členy Nobelova výboru většinovou volbou. Rozhodnutí je konečné a není proti němu odvolání. A nominace, hlasování a vše s tím spojené je tajné na 50 let. Takže kdo EU navrhoval, se jen tak nedozvíme.
Mezi kandidáty nebyla EU v roce 2012 jedinou organizací, celkem jich bylo navrženo 43. EU získala ocenění za 60 let rozvoje míru v Evropě. Rozhodnutí výboru bylo dle slov jeho předsedy Thorbjörna Jaglanda jednomyslné. Tolik fakta.
Pomineme-li tedy, že udělování ceny organizacím není v souladu se závětí Alfreda Nobela a svým principem popírá smysl udělování finančního ocenění osobnostem, které často pro prosazení své věci mnoho obětovaly, zbývá jediná otázka. Proč EU? Respektive proč letos?
Přínos EU pro evropský mír je nepopíratelný. Hodná ocenění byla především při svém zrodu. Dále potom po pádu železné opony, kdy toto sdružení dokázalo nabídkou členství stabilizovat střední a východní Evropu.
Proč je však tento historický, ale dnes obecně akceptovaný počin oceňován dnes, je záhadou. Zvláště v době, kdy se stále ostřeji ozývá odborná ekonomická veřejnost kritizující přístup současné evropské politické garnitury k řešení hospodářské a měnové krize. V době, kdy jsou právníky a politology s rozpaky sledovány instrumenty, kterými je ohýbána ústavní systematika EU. V časech, kdy je s referendy občanů o změně smluv nakládáno jako s nepohodlným politickým nástrojem. A také v momentě, kdy je EU tak přehledně systematizována, že sama neví, koho pro cenu do Osla vlastně vyslat.
Ještě do roku 2007 bych tedy návrh na udělení ceny míru EU přijala s pochopením. Nyní ale osobně nemohu rozhodnutí výboru porozumět.
Autorka je docentka Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU
