Současná česká poezie se může jevit – alespoň co se týká množství dnes vydávaných titulů – jako mohutná řeka. Je členitá a nepřehledná, postmoderně meandrující mezi aktuálními podněty a tradicí, mezi centrem a periferií. Charakterizuje ji stylová pestrost a vrstevnatost, jakož i schopnost propojovat věcnost s imaginací a realitu s mýtem. Mohlo by se tedy zdát, že je vše v nejlepším pořádku. Bohužel tomu tak ale zdaleka není.
Poezie v uplynulém dvacetiletí svou pozici značně oslabila, což je zřejmé z mizivého zájmu vydavatelů a také čtenářů. Je bizarní, že za takové situace stále více autorů podléhá pokušení stát se básníkem. Liberálnost současné ediční praxe totiž nestanovuje žádné kvalitativní mantinely, kniha je pro vydavatele především zboží, a tak je často jediným limitujícím faktorem finanční pokrytí jeho zakázky.
Na regálech knihkupectví se tak potkává básnická kvalita s naprostou mizérií, což čtenáře může ještě více odradit. Příčinu současného stavu však nelze hledat jen v ediční praxi. Na vině je zajisté také nedostatečná mediální podpora nových titulů, neschopnost upozornit na ty opravdu mimořádné počiny i neschopnost nakladatelů vytvořit celebritu, která by zůstala v paměti veřejnosti.
A tak jsme svědky paradoxního jevu: postupného zavíjení poezie, kdy okruh čtenářů se zužuje do té míry, že lze s nadsázkou říci, že je jen otázkou času, kdy počet členů básnické obce převýší počet jejich čtenářů. Je tedy viníkem současného stavu sama poezie? Nemá patřičnou kvalitu? Odrazuje čtenáře svou přílišnou náročností, neschopností čtenáře oslovit? Odpověď na tyto otázky není jednoduchá, ne-li nemožná.
Je zřejmé, že současná poezie nemá mnoho velkých témat, která by ji spojovala. Na tomto stavu nedokázaly nic změnit ani pokusy o její byť částečné programové sjednocení. Jedním z nejvýraznějších pokusů byla snaha básníků o větší „angažovanost" poezie, v níž spatřovali východisko z její stávající krize. Podle nich se má básník více podílet na chodu společnosti, vyjadřovat se k jejím současným problémům, přičemž umění má být korekcí „diktátu" politicko-ekonomických elit. V zorném úhlu tak leží hodnotová deformace dnešní doby, sociální necitlivost i honba za ziskem, která je přijímána jako životní styl. Ačkoliv je možno tyto požadavky chápat jako opodstatněné, je třeba říci, že se nejedná zase o nic tak nového. Při pohledu na básnické produkty zastánců této linie se nedomnívám, že by dosavadní absence angažované poezie mohla být příčinou její krize.
Nicméně ani tento typ poezie nelze a priori odmítnout, protože i v ní platí prosté rozdělení na dobrou a špatnou. Jsem ovšem přesvědčen, že básník by neměl být – řečeno s F. X. Šaldou – ani miláčkem ani slouhou davu, neměl by se podbízet ani plnit dobovou poptávku. Měl by upozorňovat na věci, které nám unikají, k nimž začínáme být neteční nebo které již prostě vidět nedovedeme.
A tak nezbývá než popřát poezii samotné i nám k jejímu celosvětovému svátku (na 21. března připadá Světový den poezie) lepší časy, protože básníků dobrých třeba nám...
Autor působí na Katedře českého jazyka a literatury PdF MU.
