Slyšíme z mnoha stran, že na tom naši vědci nejsou zrovna nejlépe, pokud jde o získávání zahraničních grantů, a výjimkou není ani Masarykova univerzita. Úspěšnější například v prestižních tzv. ERC (European Research Council) grantech jsou třeba kolegové z Maďarska nebo Portugalska a vůbec se nemůžeme srovnávat s Rakouskem či Německem. O úspěšnosti vědců z Velké Británie můžeme jenom snít. Čím to je, když ve vědeckých výsledcích za Maďary nebo Portugalci nijak nezaostáváme, ba právě naopak?
Příčiny jsou zřejmě komplexní a na všech stranách. Vědcům, když už dosáhnou na potřebnou kvalitu, chybí zdravé sebevědomí, ochota riskovat nebo jsou prostě zahlceni spoustou nevědeckých povinností; manažeři vědy nejsou dostatečně trénovaní, aby byli vědcům stoprocentní oporou, jsou tlačeni fungovat především jako administrátoři a málo se staráme, aby se jim kvalitního tréninku dostalo, nebo aby se kritický hlas těch v první linii dostal někam dále.
Tvůrci pravidel někde na nejvyšších úřadech pak vymýšlejí vše možné, aby celý systém udělali co možná nejrobustnější z pohledu možného (někdy i pravděpodobného) zneužívání veřejných finančních prostředků. Že se s tím „svezou“ i zahraniční granty a „semele to“ i největší vědecké nadšence, to už je jen vedlejší efekt.
Jsem přesvědčen, že klíč ke změně je ve vzájemné důvěře (která nyní téměř chybí), společném „tahu na branku“ (také není zrovna obvyklý) a v osvíceném přejímání „dobré praxe“ ze špičkových zahraničních pracovišť.
Mírná převaha maďarských nebo portugalských vědců možná spočívá jenom v tom, že jich více působilo a možná i působí v zahraničí a s čerstvou zahraniční zkušeností a vazbami je pro ně snazší připravit kvalitní projekty a také je bez zábran podat.
Tomuto vysvětlení by nasvědčovala také nadprůměrná úspěšnost našich čerstvých navrátilců v získávání prestižních individuálních grantů. Velké konsorciální granty, především ty evropské z rámcových programů zase vyžadují mimořádně silné, dlouhodobě úspěšné a se zahraničím spolupracující týmy a těch máme stále nedostatek nebo jsme málo ochotni ty existující identifikovat a třeba jim i nadstandardně pomoci.
Identifikovat příčiny nízké úspěšnosti v získávání zahraničních grantů, pokud jsou vůbec rozpoznatelné, je jedna věc, ale zavést do praxe účinné nástroje, jak to změnit, je věc druhá.
V podmínkách Masarykovy univerzity bych navrhoval experiment, který by neměl dopadnout špatně, a sice bedlivě sledovat, kde na univerzitě existuje nebo vzniká intelektuální kapacita připravit kvalitní projekt (to se již částečně děje v podobě tzv. MU Science Map), vytvořit malý a flexibilní tým dobře trénovaných manažerů vědy se specializací na zahraniční granty, nejlépe se zahraniční zkušeností (o to se velice na odboru vědy rektorátu snažíme) a vždy v pravý čas a všemi možnými prostředky obě skupiny expertů propojit, připravit kvalitní projekty a bombardovat mezinárodní agentury spoustou projektových návrhů.
Z úspěšnosti v mezinárodních grantových agenturách si můžeme dopředu spočítat pravděpodobný výsledek. Když byla loňská úspěšnost v získávání tzv. ERC starting grant 12,2 %, tzv. advanced grant 13,8 % a tzv. synergy grants 1,6 %, musí nám být jasné, že když se z MU podá jeden nebo dva projekty ročně, není téměř šance.
V posledním kole podala MU včetně Ceitecu rekordní počet šesti ERC projektů, jeden v kategorii starting grant a pět v nové kategorii consolidator grant. Tak se možná můžeme těšit na změnu.
Autor je prorektor MU pro výzkum.