Tak jsem si v Krakowě pěkně zakonferoval. Jakkoli jsem čekal, že to možná nebude žádný zázrak, realita zcela předčila má očekávání. Tady je můj příběh!
V pondělí příjezd, v úterý začínal hlavní program, ve čtvrtek hlavní bod hlavního programu, tj. mé vystoupení. Již v pondělní večer jsem cítil určité komplikace, ale nemůže být vždycky kaviár, řekl jsem si. Nebyl, v úterý jsem se probudil se střevními potížemi.
Nezalekl se ničeho, nasadil dietu a užil si dopolední program konference. Během dne se nicméně ukázalo, že to bude asi střevní chřipka. Věda, že při takové chorobě existuje riziko dehydratace, spolehl jsem se na prověřený všelék a nasadil léčbu „jdu ven a přepiju to pivem“. Již večer jsem zjistil, že v takových situacích existují patrně lepší nápady, neboť v hospodě Beer Gallery jsem sice získal spoustu času prozkoumat tamní toaletu, že jsem se v ní orientoval i potmě, nicméně z pobytu u stolu se pomalu ale jistě stávaly občasné návštěvy.
Přesto jsem šel spát s nadějí v lepší zítřky. Další ráno mě sice úsvit lepšího zítřka neprobudil, zato neodolatelná touha popřát dobré jitro záchodové míse ano. Bylo mi tak skvěle, že jsem se rozhodl nemrhat tímto skvělým pocitem na konferenčním dění, ale raději si ho naplno vychutnat celý den doma sám. Skvělý pocit navíc vhodně doplnila i začínající bolest v krku (nápad strávit předchozí večer při oslabené imunitě chozením po chladném deštivém Krakowě – samozřejmě v arctic-weather-ready oblečení triko plus košile – a pitím studeného piva asi nejenže nepatří do kategorie dobrých nápadů, ale asi ani do kategorie průměrných).
Intermezzo v lékárně
Podpořen ujištěními, že Česi a Poláci si rozumějí, jal jsem se vyhledat pomoc polské farmacie. Lékárna se ukázala být prakticky hned za naším ubytováním, ale já ji našel asi po 20 minutách, protože jsem se jako správný geograf rozhodl nejprve zmapovat terén v opačném směru ulice.
Přivítala mě mladá usměvavá lékárnice, jejíž úsměv zmizel, jakmile jsem na ni promluvil jinak než polsky. Chvíli jsme si vyprávěli své životní příběhy, ona polsky, já anglicky i česky, a oba jsme věděli, že ten druhý jistě říká něco důležitého. Mělo to takový sympatický feeling prvního setkání španělských objevitelů s americkými domorodci. Bohužel jsme se však nestali Johnem Smithem a Pocahontas, protože moje střevní chřipka začala být nedočkavá a lékárnice pochopila, že chci asi něco koupit. Došla tedy pro svou anglicky mluvící kolegyni.
Druhá lékárnice mě nejspíš chtěla hned na začátku ujistit, že ona s cizími jazyky rozhodně problém nemá, a proto se mě ihned po příchodu optala na mé zdravotní obtíže sofistikovanou tázací větou: „What?“
Vysvětlil jsem jí tedy co a jak, avšak ukázalo se, že její anglický slovník neobsahuje pro farmacii neužitečné výrazy jako „diarrhoea“, „sick guts“, či „stomach problems“. Podobně neuspěly ani české výrazy „průjem“ či „střevní chřipka“. Zvolil jsem proto archaičtější formy dorozumívání: začal jsem se držet za břicho a hekat: „Problems, problems.“
Lékárnice očividně pochopila a přinesla krabičku léků, pochopitelně v polštině. Věda, že možná kupuju projímadlo nebo tak něco, jsem to riskl. Doma jsem v příbalovém letáku (v polštině) nalezl, že je to nějak proti bakteriím salmonella a escherichia, a pochválil proto lékárničinu bystrost (a proklel svou hloupost, že mě třeba tyhle slova nenapadla).
Zanedlouho se nicméně radikálně zhoršila má bolest v krku. Jal jsem se tedy navštívit lékárnu podruhé. První mladá lékárnice se už neusmívala, když mě viděla přijít, a chystala se rovnou jít za kolegyní. Zastavil jsem ji rázným zdvihem levé ruky a s pohledem ve stylu „to vyřešíme sami“ ukázal na vystavené Septolete. Lékárnice na mě vrhla podezíravý pohled typu „jste z této planety?“, ale Septolete vydala. Říkala při tom něco polsky, myslím, že to mohlo znít jako, jestli nepotřebuji spíš něco na hlavu. I kdyby jo, vážím si jejího strachu o mé zdraví.
Konec intermezza
Již s léky promarodil jsem zbytek dne na delikátní houskové dietě. Samoobsluha byla taky hned vedle ubytování, a tak jsem si mohl dopřávat. Rohlíky sice nevedli, ale housky ano a rovnou střídali několik druhů. Řekl bych, že kdybych měl hledat velký přínos celého pobytu v Krakowě, byl by to bezesporu fakt, že jsem se stal expertem na polské housky. Např. výborné jsou ty protáhlé s rýhou ve tvaru dvoucípé hvězdy uprostřed, zatímco trojúhelníkové housky nejsou nic moc.
Projevily se i mé gurmánské sklony. Pokud si chcete dát v Krakowě skutečně chutnou večeři, doporučuji dvě housky s dvoucípou hvězdou a k nim jako přílohu zakusovat kulatou housku bez vzorkování. Kombinace chutí je pak skutečně extatická.
Další den mělo být mé vystoupení, a tak jsem šel spát s nadějí v polskou gastroenterologickou farmacii a obavou, že si v angličtině zaimituji jistou lékárnici. Jakékoli obavy se rozplynuly další den asi tři sekundy po probuzení, kdy jsem si uvědomil, že to není vlak, co mi přejíždí přes hlavu, ale že to mě ta hlava fakt takhle bolí sama (nápad jít v úterý večer ven na pivo vytvořil nejspíš v oblasti kvality nápadu zcela novou kategorii, jejíž název by mohl znít: debilní-jako-Pavel).
Za zhruba dalších 15 sekund byla zklamána i má naděje v polskou gastroenterologickou farmacii. Uvědomil jsem si, že vystoupení prostě nedám, vysvětlil svému školiteli co a jak, aby to mohl odpřednášet za mě, a strávil další skvělý den v posteli s houskami. Jsem rád, že se následující den odpoledne už jelo domů. Kdybych měl v Krakowě strávit dalších pár dní navíc, věřím, že jsem schopen chytit i ebolu.
Autor je doktorand Přírodovědecké fakulty MU.
