Ještě ráno 17. listopadu 1989 nebyl tento den ničím výjimečný. Pro normálního člověka byl normální listopadový pátek. Většinu obyvatelstva čekaly odpoledne nezbytné fronty, spojené s nákupem na víkend. Někteří plánovali odjezd na chatu či chalupu, kterou je třeba zazimovat. Večer se ve zpravodajství Československé televize lidé dozvěděli, že na Národní třídě v Praze musela Veřejná bezpečnost rozehnat další z demonstrací a obnovit zde pořádek.
V Československu se po roce 1968 demonstrovala zpravidla jen jednota lidu a KSČ, a to výhradně u příležitosti oficiálních svátků. V průběhu 80. let se ovšem konaly i demonstrace komunistickou stranou neorganizované a tedy nelegální. Většinou se odehrály u příležitosti výročí 21. srpna či 28. října. Oficiální sdělovací prostředky o nich neinformovaly, maximálně padla zmínka o ztroskotancích a zaprodancích, kteří narušili veřejný pořádek. Problémy samozřejmě existují, budování komunismu není procházka růžovou zahradou, ale od toho je tu Komunistická strana Československa, aby je řešila.
Kdo byl zvyklý jen na domácí zpravodajství, šel 17. listopadu 1989 spát klidně. Jen ti, kteří sledovali i jiné rozhlasové či televizní stanice, věděli víc. Demonstrace 17. listopadu 1989 byla totiž v mnohém jiná. Nešlo o rutinní zásah vodními děly a slzným plynem, nyní byla použita hrubá síla proti mladým lidem a jeden z nich možná i zemřel.
Informace se rychle rozšířila mezi lidmi a v následujících dnech už nic nebylo takové jako předtím. Snad přetekl pohár pověstnou poslední kapkou, ale ve veřejnosti se cosi hnulo a události pak dostaly rychlý spád. Na konci onoho pohybu byly svobodné volby a změna společenského řádu.
Dnes, s odstupem čtvrtstoletí, se na věci díváme jinak, a třeba přiznat, že obvykle s větší skepsí. Studenti již před nějakou dobou přišli s myšlenkou „ukradené revoluce“ a poměrně dost se spekuluje také o předem připraveném převratu, který vlastně nebyl ani převratem. Snad jen výměnou rolí a stažením některých kusů a herců z repertoáru, protože se již obehráli a hrozilo, že by tu zůstali jako ten kůl v plotě. Přesto jsme se tehdy vydali tápavými krůčky na cestu budování demokratické společnosti. Je-li ten proces nezvratný, má bezpochyby vznešený cíl.
Autor je odborný asistent Historického ústavu FF MU.