Promoční řeč Thomase Henzingera při udělení čestného doktorátu Masarykovy univerzity.
Velkou část své výzkumné dráhy, téměř devatenáct let, jsem strávil ve Spojených státech. Jedním z důvodů, proč jsem se vrátil do Evropy, byla jistá naděje na možnost pomoci evropské – a zejména středoevropské – vědě dosáhnout konkurenceschopnosti ve srovnání s velkými americkými výzkumnými univerzitami, a umožnit tak evropské vědě udržet náskok před dobře financovanými výzkumnými ambicemi asijských zemí od Číny po Singapur.
Z osobní zkušenosti jsem hluboce přesvědčen o tom, že úspěšnost amerických výzkumných univerzit je podmíněna přítomností dvou klíčových prvků, a právě příležitost tyto prvky využít v praxi na Institute of Science and Technology Austria (IST Austria, Ústav pro vědu a technologie v Rakousku) byla podmínkou pro můj návrat do Rakouska, do země, kde jsem se narodil a vyrostl.
Těmito prvky, které jsou dle mého názoru naprosto nezbytné pro pěstování konkurenceschopné vědy na světové úrovni, jsou jednak graduate school, tj. americký model postgraduálního vzdělávání, a jednak tenure track, tedy definitivní profesorské funkční období.
Důležité prvky americké graduate school, které u tradičního evropského pojetí doktorského studia chybí, zahrnují každoroční centralizované přijímací řízení a jasně danou předmětovou skladbu pro všechny zúčastněné doktorandy. Pomocí výběru z velké, v ideálním případě celosvětové, skupiny uchazečů lze zajistit jejich vynikající úroveň. Nutnost absolvovat pokročilé předměty a zkoušky rozšiřuje i prohlubuje intelektuální obzory doktorandů a přispívá k budování sítě kontaktů, a to i napříč obory.
Studenti i vyučující však často odmítají jak centralizované přijímací řízení, tak přísně stanovené kurikulum. S vidinou rychle nabytého titulu studenti mnohdy okamžitě vyhledávají nejbližšího vedoucího práce a věnují se pak výhradně psaní disertace. Vyučující by si zas přáli takové studenty, které by mohli okamžitě nasadit do svých projektů, kde by pak trávili veškerý čas. Tyto názory jsou však velice krátkozraké. Cílem elitního doktorského vzdělávání musí být přece příprava vědců s širokým intelektuálním rozhledem, zvídavých a otevřených, vědců, kteří jsou schopni přistupovat k řešení problémů novými způsoby a kteří ví, kam se obrátit o radu. Jako doktorand na Stanfordu jsem se nepochybně naučil více od svých spolužáků než od svých vyučujících. Jako profesor v Berkeley jsem byl dozajista obohacen daleko více kontaktem s výjimečně bystrými studenty než komunikací se svými kolegy. Tvůrčí vědci, a to jak studenti, tak akademičtí pracovníci, nemohou být nikdy spokojeni s prací na úzce vymezených projektech, naopak, je třeba jim umožnit, aby i bez okamžitě definovatelného cíle bádali, a plně tak rozvíjeli svůj potenciál. Dobrá graduate school své studenty k takovému bádání povzbuzuje, namísto toho, aby je nutila pracovat pro jednoho profesora v rámci přísně vymezeného projektového rozvrhu.
Druhým klíčem k úspěchu jakékoli výzkumné instituce je tenure track. Zásadními podmínkami americké profesorské dráhy jsou, za prvé, naprostá nezávislost, která se dostává i mladým vědcům, a za druhé, záruka, že jejich akademická dráha směřující ke jmenování profesorem bude záviset pouze na jejich vlastním vědeckém výkonu tak, jak jej posoudí mezinárodní vědecká komunita, a nikoli na institucionálních faktorech. Tenure track zajišťuje talentovaným vědcům intelektuální a finanční svobodu, která je nezbytná pro to, aby mohli rozvíjet své nejlepší výzkumné ambice během svého nejvíce tvůrčího období. Navíc zaručuje, že v rámci ideální strategie vedoucí k úspěšné kariéře se budou namísto institucionální politiky věnovat pouze svému vlastnímu výzkumu.
Při zakládání IST Austria se nám dostalo vzácné příležitosti začít budovat výzkumnou instituci od samého začátku a my se právě rozhodli postavit ji na dvou zmíněných zásadách: graduate school pro studenty a tenure track pro profesory. Změnit zavedenou organizaci je samozřejmě podstatně náročnější. Chovám však jistou naději, že tyto principy přijmou za své i další středoevropské instituce, aby tak mohly úspěšně konkurovat předním světovým centrům vědy a inovace.
Kromě toho, že pracuji jako vedoucí institutu, jsem také počítačovým vědcem. Právě jako počítačový vědec bych se rád ještě zaměřil na jednu věc, než svůj projev ukončím.
Přestože je informatika ze všech věd nejmladší, během její padesátileté historie ovlivnily její principy nejen všechny ostatní vědy, ale i náš svět jako takový. Je tomu tak proto, že výpočetní technika prostoupila každý aspekt našeho každodenního života, od práce a volnočasových aktivit až po naše instituce a způsob, jakým děláme vědu, od fyziky po chemii, a dokonce i biologii.
Je proto nezbytné, aby byl každý moderní, gramotný občan schopen alespoň základního výpočetního myšlení, tedy podobně, jako je dnes samozřejmé, že všichni normální vzdělaní občané musí být schopni číst, psát a počítat. Nevím, jaká je situace v České republice, ale v Rakousku se tato skutečnost vůbec neshoduje s postojem, který zaujímá vzdělávací systém. Na školách není doposud informatika zařazována jako plnohodnotný akademický předmět. Ani všeobecné vysokoškolské vzdělání tak nezajišťuje, že studenti budou schopni logicky a algoritmicky myslet, vyjadřovat se přesně a jednoznačně a klasifikovat problémy jako výpočetně jednoduché nebo složité. Nejen, že pak zůstávají nepřipraveni na současný trh práce, ale mají nadto větší tendenci padnout za oběť iracionálním argumentům a strachu.
Navrhuji tedy, aby se každému vysokoškolskému studentovi bez ohledu na studijní obor dostalo základního školení v pohledu na svět skrze možnosti, které skýtá počítačová věda, a dále, aby byla počítačová věda zařazena vedle matematiky a vyučována coby klíčový soubor dovedností v průběhu celého vzdělávacího procesu. Big data, kybernetická bezpečnost, robotika, umělá inteligence, internet věcí atd. – to nejsou fráze, kterých bychom se měli bát, ale technologie, jejichž využití skýtá pro vzdělanou společnost příležitost k lepšímu životu.
