Smuteční řeč sociologa a někdejšího děkana Fakulty sociálních studií MU Ladislava Rabušice ze dne 16. září z posledního rozloučení se zesnulým Ivem Možným.
Vážení pozůstalí, vážení smuteční hosté!
Dnes se loučíme s panem profesorem Ivo Možným, který zesnul v sobotu 10. září v krásném věku 84 let. Odešel z toho světa klidně a tiše, rozloučen se všemi svými blízkými – věděl, že přichází hodina jeho odpočinutí.
Je mi ctí, že se mohu při této příležitosti jako jeho bývalý student, pak dlouholetý kolega a také jako jeho kamarád s vámi podělit o několik osobních vzpomínek.
Ivo měl, jak opakovaně říkával, život, v němž nebylo místo pro nudu. Byl to muž, který se, ač se o to mnozí snažili, nedal potopit. Navzdory nejrůznějším protivenstvím, které mu život – ale spíše režim – přinášel, vždycky našel způsob, jak z nich něco pozitivního vytěžit. Když v r. 1949 po maturitě na obchodní akademii v Prostějově chtěl jít studovat, sdělil mu nový revoluční režim nemilosrdně, že ho jako syna živnostníka ke studiu na vysoké škole nikdy nepustí.
Mladý maturant to okamžitě pochopil a odešel pracovat jako nádeník do ostravských hutí. Po dvou letech – později přiznával, že to byly krušné roky – nyní již jako příslušník dělnické třídy, se dostal na brněnskou filozofickou fakultu. Jeho tehdy intuitivní „zúčastněné pozorování“ ostravské dělnické třídy bylo pro něj poučným empirickým materiálem v jeho pozdějších úvahách o struktuře české společnosti.
Iva život společnosti ohromně zajímal. Chtěl ji pozorovat, chtěl jí rozumět. Sociologie se ale v 50. letech u nás nestudovala – o fungování společnosti totiž vše sdělovaly poučky historického materialismu jakožto jedné ze součástí marx-leninské filozofie. Tak se Ivo rozhodl pro studium slavistiky. Takto vybaven, začal po absolutoriu pracovat jako rozhlasový reportér.
Jakápak je sociologie věda, vždyť ono je to spíše umění
Na počátku 60. let nastalo jarní politické tání a komunistická strana rozhodla, že její revoluční zrušení sociologie jako akademické disciplíny nebylo moudré. V Brně se začala katedra obnovovat. A Ivo byl přitom. Celou věc popsal svým nádherným, osobitým způsobem:
„Na jaře roku 1964 vypsal Josef Solař, vedoucí oddělení, veřejný konkurz. A vybral v něm člověka, který nejenom že nesplňoval akademická kritéria v historickém a dialektickém materialismu …, ale o sociologii nevěděl prakticky vůbec nic. Byl to redaktor mládežnického vysílání Československého rozhlasu Ivo Možný, absolvent studia češtiny a literární vědy. K sociologii se přiblížil na konci svých studií nejblíže tím, že si za téma diplomové práce vybral sociologizujícího literárního kritika Bedřicha Václavka. Po absolvování však už dělal deset let jen běžnou novinařinu, ze sociologie nikdy nepřečetl ani jeden klasický text, odborně nepublikoval a co snad za studií o sociologii načetl, spolehlivě zapomněl.“
Tento svůj sociologický rys, že byl samouk a metodologické a teoretické aspekty této vědy silně vstřebával samostatně a pouze četbou, Ivo opakovaně zdůrazňoval. Možná právě to, že se k sociologickému vnímání světa kolem sebe musel propracovat sám, mu dodávalo jeho osobitý rys originality, v němž je nepřekonatelný. A asi i proto o sociologii, kterou miloval a pro kterou žil, Ivo v lehce dehonestujícím nádechu tvrdíval:
„Jakápak je sociologie věda, vždyť ono je to spíše umění….“ Proto také nově vznikající fakultu nechtěl nazvat fakultou sociálních věd, proto jsme ji nazvali fakultou sociálních studií. Proto, když jsme u příležitosti Ivových 70. narozenin mu na katedře vydali sborník statí, nazvali jsme jej příznačně „Sociologie jako umění Možného“ (s velkým M).
Prorazíš svými vědomostmi!
Já jsem přišel studovat sociologii na brněnskou filozofickou fakultu v r. 1973. Bylo nás tehdy deset a byli jsme první kohortou studentů po znovuobnovení studia. O existenci Iva Možného jsme neměli ani potuchy. Ani jsme nemohli. Ivo totiž, aby nemusel být po vpádu šesti sovětských divizí do Československa v r. 1968 z fakulty vyhozen, byl vedením fakulty „uklizen“ do Laboratoře sociologických výzkumů, která při tehdejší katedře existovala. „Laboratoř“ byl poněkud vznosný název pro instituci, která obnášela dvě malé pracovny v přízemí fakulty a jejímiž pracovníky byli kromě Iva ještě další dva „uklizení“: sociolog Pavel Pácl a filozof Luboš Nový.
Laboratoř neměla kromě třídičky děrných štítků Aritma, s jejíž pomocí se prováděla jednoduchá třídění dat, žádné laboratorní vybavení. Její pracovníci nesměli ani učit, ani publikovat. Dělali však – jak bychom dnes řekli – kvantitativní sociologický výzkum, a to v rámci tzv. SPEVU neboli Státního plánu ekonomického výzkumu. Své výsledky vtělovali do tří výtisků strojopisných výzkumných zpráv, které pod hlavičkou katedry odevzdávali zadavateli. Ivo dnes s nadhledem říká, že to byly „nádherné časy“, kdy si empiricky osahával českou společnost a její obyvatele a kdy měl navíc čas na to aby, četl, četl a četl…
Četl proto, aby věděl. Řídil se totiž prostým heslem "lépe je vědět, než nevědět". A to že věděl, umocňovalo a zostřovalo jeho sociologické vnímání a chápání. Ostatně, když mně v r. 1990 dával výtisk své monografie o moderní rodině (mimochodem skvělém to pojednání o této základní společenské instituci), napsal mně do ní věnování: „Prorazíš svými vědomostmi!“
Ale nazpět k 70. létům. I když je Ivo později vnímal s velkým nadhledem, já vím, že ho ta doba štvala. Musel psát pouze do šuplíku, ale hlavně – nesměl učit. A Ivo měl rád publikum a publikum mělo rádo jeho. Měl totiž vždycky co zajímavého říci.
Nebyl by to ale Ivo, aby si i v tomto „bezčasí“ nenašel způsob, jak z toho ven. Jako vysokoškolští studenti jsme tehdy museli absolvovat zimní a letní výcvikové tělovýchovné kurzy, na nichž se nám dostávalo základů lyžování, plavání, horolezectví a kanoistiky. A Ivo, jako zkušený lyžař a vodák na ně díky pochopení fakultního tělocvikáře Zdeňka Vykypěla, jezdil jako instruktor. Přes den vyučoval těla studentů, po večerech pak v debatách (ono to byly často spíše monology) vyučoval naše duše a intelekt.
Jeho večerní debaty s dalšími „instruktory“, se sociálním psychologem Ivo Plaňavou, mykénologem světového významu Tondou Bartoňkem nebo sociálním filozofem Jaroslavem Stříteckým byly nádhernou ukázkou disputace a akademického dialogu. To byly momenty, které mě samotného přivedly k mé pozdější akademické dráze.
Lépe je vědět, než nevědět
V průběhu 70. let si Ivo našel ještě jednu důležitou dimenzi své existence. Jako důsledný pokračovatel brněnské sociologické školy vycházel z principu, že sociologie je věda, která ke svým výrokům potřebuje data. A protože měl dobrý přehled o západní empirické sociologii a jejích vývojových trendech (neboť jak víme „četl, četl a četl“), věděl, že bez statistické analýzy a počítače se sociologie neobejde. Proto se domluvil s ing. Krejčím z přírodovědecké fakulty a na jejich sálovém počítači SAAB na Údolní ulici společně vytvořili software pro zpracování sociologických dat. To byl pro brněnskou sociologii velevýznamný počin, na který se zapomíná.
Mně osobně tehdy ten počítač, který zabíral celé jedno patro a který uměl mnohem méně než kterýkoliv dnešní mobilní telefon, fascinoval a práce s ním mě přesvědčila, že kvantitativní sociologie je pro mě ten správný směr. S Ivem jsem jako mladý asistent na počátku 80. let na Údolní často kolem půlnoci čekával, až se dostaneme k našemu výpočetnímu času – ten se tehdy přiděloval a sociologové byli samozřejmě v konkurenci s přírodovědci vždy na konci čekací doby. Tak jsme spolu vedli řeči. Jeho základní otázka vždy byla: A co teď právě čtete, pane kolego? (to jsme si ještě vykali). Tou otázkou, Co teď čtete, pane kolego, je na fakultě pověstný.
Když v průběhu 80. let režim pomalu ochaboval, začal Ivo postupně vyučovat, začal publikovat, navazoval mezinárodní kontakty. Po r. 1989 se pak mohla naplno uvolnit jeho nashromážděná sociologická energie a jeho „sociologická imaginace“. Stal se vedoucím katedry, obměnil její personální obsazení, jako proděkan se podílel na řízení filozofické fakulty. Tehdy začal stále více chápat, že pro skutečný rozvoj sociálních věd v Brně je nutné založit fakultu samostatnou. A tak ji díky podpoře jak tehdejšího rektora prof. Schmidta, tak také děkanky filozofické fakulty prof. Nechutové, k 1. lednu 1998 skutečně založil.
Jako její první děkan se také velmi zasloužil o to, že fakulta za nějaký čas dostala novou budovu – důležitou roli v jeho úsilí sehrál rektor prof. Zlatuška. A jen málokdo ví, že Ivo výrazně spolupracoval při vzniku architektonického návrhu na její vnitřní dispozice. I to je důvod, proč je naše fakulta architektonicky tak velmi vstřícná studentskému životu.
Ivo ale založil nejenom fakultu, ale v jejím rámci také výrazně pomohl prof. Librové k založení katedry environmentálních studí – právě v duchu onoho "lépe je vědět, než nevědět". A jelikož jako bývalý vynikající rozhlasák věděl, že sociální vědy by měly mít i katedru žurnalistiky, založil ji také.
Pánové, váš publikační výkon je slabý
Ivo Možný byl v každodenním životě ale občas i nemožný. Především jeho roztržitost byla někdy až neuvěřitelná. Přesně to popsal Luboš Nový v jeho Nekrolozích na živé. Jen pro vysvětlení, filozof Luboš Nový, skvělý znalec Masaryka, v době svého „uklizení“ do Laboratoře sociologického výzkumu, psával pro potěchu svých kolegů z filozofické fakulty k jejich 50. narozeninám laskavé medailonky, které pojímal jako nekrology. Takže Nový v r. 1982 o Ivovi mimo jiné napsal:
„Možný je dialektickou jednotou řádu a neřádu, což on si pro sebe překládá termínem „inteligentní pedant“. Po perfektním zpracování podkladů pro počítač je schopen bezradně chodit po místnosti, v jedné ruce (elektrickou) spirálku, ve druhé hrnek, a s kamenně nevinným obličejem zoufale vyzývat ostatní: Pánové, udělejte mi někdo kávu... Možnému není radno půjčovat nic, co se dá nosit v ruce a pak někam položit.“
Pro mnohé kolegy byl Možný asi i nemožný tím, jak tvrdě jako děkan trval na výkonu: požadoval, abychom dobře učili a pravidelně publikovali. Přitom často opakoval své okřídlené rčení z Talmudu: „Pamatujte pánové (Ivo stabilně říkával pánové, i když byly v přítomnosti dámy), teprve drceni jako olivy, vydáte ze sebe to nejlepší“.
A také, to už byl emeritním profesorem, nám na poradách katedry, jichž se pravidelně zúčastňoval, neboť mu vývoj oboru ležel na srdci, nemilosrdně vmetával do tváře: „Pánové (polovina osazenstva katedry jsou ženy), na to, kolik vás tu je, je váš publikační výkon slabý, slabý…“
Co Ivo přímo nesnášel, byl aktivismus halící se do vědeckého hávu. Vědce-aktivisty vinil z toho, že jsou natolik prodchnuti svou ideologií a natolik přesvědčeni o správnosti své věci, že potlačují přirozenou vlastnost vědy respektovat fakta. Proto měl občas problém s oborem genderová studia, který v Česku zakládala Jiřina Šiklová, již ale jinak velmi respektoval. Ivo však nebyl anti-femista. Pro feminismus jako hnutí měl pochopení, dokonce vím, že se chtěl v 70. letech, aby porozuměl tomu, o co v tomto hnutí kráčí, stát členem Československého svazu žen. Tehdejší předsedkyně, soudružka Marie Kabrhelová, ale jeho členství nepřipustila.
Ivo Možný byl kromě skvělého sociologa také skvělým mediálním glosátorem života české společnosti a tak ho také zná široká česká veřejnost. Média mu byla druhou přirozeností, Ivo je měl rád a uměl nich vystupovat. A média měla ráda Možného. Jeho kombinace novinařiny a současně schopnosti získávat si vlastním výzkumem fakta o společnosti a z nich činit závěry, které podával stylisticky vytříbeně, ale zároveň i ostře a ve vypointované zkratce, to byl Ivův charakteristický rys.
Proto se tak dobře četl… Dovolte jeden příklad za všechny. Iva, jak známo, velmi trápilo, že se moderní společnosti nereprodukují, že mladí lidé přestávají mít děti. V jednom z posledních rozhovorů, který pro Lidovky zaznamenal Petr Kamberský, říká: „Novorozenec, to je vřískající budoucnost. Platí to pro pár, platí to pro národ. Společnost, která nemá děti, nemá ani budoucnost. S tou větou nehnete ani párem volů.“
Ivo Možný si během svého života, jak jsem se snažil ukázat, prožil mnohé. Svědčí mu ke cti, jak o něm kdysi obdivně napsal Milan Petrusek, vynikající pražský sociolog a Ivův souputník, že: „v tom všem i po tom všem si zachoval optimistický, radostný, něžně hedonistický přístup k životu, naučil se laskavé ironii i nesmlouvavé sršatosti kdykoliv se srážela s hloupostí, nemravností a hulvátstvím. Sám, ztělesnění klasického gentlemanství nejen k dámám, ale k celé akademické obci, prožil samozřejmě řadu ústrků, proher a zneuznání. Nic z toho neproměnil v patetické drama, téměř vše dokázal obrátit v laskavou hru či hříčku….“
Ivo miloval svůj obor a jako správný učitel a profesor se staral, aby vychoval své pokračovatele. A on je vychoval: Martin Potůček, Jan Keller, Tomáš Sirovátka, Petr Mareš, Libor Musil, Mikuláš Bek, Dušan Lužný, Radim Marada, Csaba Szaló a mnozí další, to jsou dnes profesoři a docenti, v nichž Ivo zanechal hlubokou stopu a kteří jsou zárukou, že sociologie bude i nadále žít svůj potřebný život.
Budoucnost skýtá mnohá překvapení, z nichž některá mohou být i příjemná
Ivo Možný nerad předvídal. Věděl, že předvídání je přinejmenším ve společenských vědách nemožné. Vycházel totiž z toho, co tvrdíval filozof Karl Popper: předvídání není možné, neboť budoucí vývoj je silně ovlivněn množstvím budoucích poznatků, a množství těchto poznatků není racionálně předvídatelné. A tak Ivova prognostika spočívala v jeho oblíbeném výroku, že „budoucnost pro nás skýtá mnohá překvapení, z nichž některá mohou býti i příjemná“.
Jedno však Ivo Možný o budoucnosti věděl jistě. Že konec života, smrt, je nevyhnutelnou budoucností každého z nás. Tematice smrti se nevyhýbal ani badatelsky. Ve své monografii o moderní rodině má nádhernou kapitolu nazvanou Smrt jako člen rodiny. Ukazuje v ní, že i smrt může být šťastná, když nepřichází náhle a když je člověk na ni připraven.
A Ivo byl připraven. Jako sociolog s eminentním zájmem o populační procesy dobře věděl, jaká je naděje dožití u českých mužů (což je aktuálně 76 let). Věděl, a v poslední době to často opakoval, že s každým rokem svého žití si zvyšuje pravděpodobnost, že si v loterii života a smrti vytáhne černou kuličku, neboť těch bílých začíná být v jeho osudí pomálu. 10. září 2016 sáhnul po černé. Uspořádal si svůj život a odešel. Naplnil svou šťastnou smrt.
Milý Ivo, jsi nesmazatelně zakotven v dějinách české sociologie. Jsi zakotven v našich srdcích a vzpomínkách. Nezapomeneme….