Nedávno byl oficiálně ukončen licenční program firmy Technicolor k užití patentů spojených s technologií MP3, u jejichž vzniku stál německý Fraunhoferův institut. Očekávané vypršení platnosti americké části patentů následovalo po jejich evropském uvolnění. Výsledkem je osvobození kódovací technologie MP3 od poplatků. Proč tato zpráva vyvolala tolik vzrušení a kontroverzních výroků na odborných diskusních fórech? Neměli bychom se spíš radovat?
Abychom lépe pochopili povahu diskuse, která se rozvířila okolo uvolnění technologie mp3, je třeba zopakovat základní fakta, a to nejlépe v kontextu kulturního a sociálního dopadu této technologie.
Historicky v oblasti distribuce a konzumace hudby existují dva základní modely: paradoxně ten vývojově starší byl založen na streamování hudby. Jak jinak totiž nazvat situaci, kdy k posluchači hudba proudí kontinuálně bez možnosti vlastnit cokoliv jiného než její bezprostřední přítomnost?
Model živě hrané hudby je stejně starý jako hudba sama. S příchodem masových elektronických médií jako byly rozhlas a televize, je model orální kultury replikován v novém prostředí. Technologie streamování tak přežívá analogovou éru a začleňuje se do světa digitálních médií.
Základem historicky druhého distribučního modelu hudby je hudební dílo jako artefakt. S vynálezem vizuálního symbolického kódování hudby, nejprve v rukopisné, později v tištěné formě, bylo hudbu možné jako komoditu vlastnit.
Skutečný rozmach hudebního průmyslu přišel ale až s fyzickým záznamem zvuku na nosičích, které představovaly od poslední čtvrtiny 19. století fonogram a gramofonová deska. Posledním fyzickým nosičem, který významně zasáhl do hudebního průmyslu, bylo CD, které vzniklo v roce 1979. To už ovšem obsahovalo digitalizovanou informaci, která se své tělesné schránky měla brzy zbavit.
Už koncem 70. let 20. století začal výzkum Karlheinze Brandenburga na Univerzitě v Erlangenu u Norimberku, který byl dále rozvíjen na Fraunhoferově institutu. V roce je 1993 je vývoj nové kódovací technologie ukončen a v roce 1995 nový formát získává konsenzuální pojmenování mp3.
Tento formát je založen na ztrátové kompresi, což znamená, že vypouští z originálu vše, co lidský sluch nedokáže zachytit. Na základě psychoakustických modelů a zejména principu maskování frekvencí je možné původní hudební informaci eliminovat až na 10 procent originální velikosti zvukového souboru.
Výsledek je samozřejmě při použití extrémního kompresního poměru slyšitelně nekvalitní, ale při vyšších datových tocích (a tedy nižší ztrátě) jako je např. 320 kbit/s se dostáváme na úroveň pro běžného posluchače srovnatelnou s poslechem CD. Technicky to není totéž, protože CD má datový tok 1411 kbit/s, ale nedokonalost lidského vnímání, reprodukční techniky a poslechové situace tyto rozdíly hravě smažou.
Obchodní strategie Fraunhoferova institutu je zpočátku jasná: poskytnout veřejnosti levné dekodéry a zisk generovat z prodeje kódovací technologie. Tento záměr vezme za své v roce 1997, kdy technologii zakoupí prostřednictvím falešné kreditní karty australský student a nasdílí ji na několik otevřených serverů. Výsledkem je nucený pokles ceny nové technologie.
Do toho všeho vstupuje Internet, jako nový komunikační nástroj a revoluce v hudebním průmyslu je na spadnutí. V roce 1999 se z mp3 stává kulturní fenomén doby: výraz „mp3“ je nejvyhledávanější na internetu, v četnosti dokonce vítězí nad pornografií. Ikonickou platformou nové peer-to-peer (P2P) kultury sdílení se stává v roce 1999 Napster. Nahrávací průmysl v něm vytuší konec pro něj výhodného obchodního modelu a prostřednictvím Americké nahrávací asociace (RIAA) prosazuje v roce 2000 jeho zrušení.
Porážka Napsteru donutí hudební piráty ještě pár let křižovat toky datových torrentů, aby získali náplň pro své nové mp3 walkmany. Asi největší legální variantou se roce 2003 stává služba Apple iTunes, která nabízí stahování jednotlivých skladeb za poplatek. Do konce dekády se na trhu vyrojí celý houf podobných hudebních služeb, délka jejich existence je ale přímo úměrná jejich velikosti a zpoždění za Applem.
Mezitím se zajímavým fenoménem stává platforma Last.fm (2005), která kombinuje internetové rádio s analýzou posluchačských preferencí a nabízením analogického obsahu. Odtud už je jen krůček k prvním streamovacím službám, které jsou převážně evropskou záležitostí. Jejich základním principem jsou obrovské hudební knihovny čítající několik desítek milionů skladeb umístěné v online cloudech. Objevuje se francouzský Deezer (2007), švédské Spotify (2008) a snad jako poslední opouští tradiční stahovací model prodeje Apple a zakládá Apple Music (2015). Od roku 2016 je streamovaná hudba největším segmentem trhu s hudebními nahrávkami.
Zatímco model distribuce založený na stahování a vlastnictví hudby je obdobou obchodu s CD nahrávkami, nový model připomíná spíše veřejnou knihovnu. Posluchač platí měsíční poplatek (cca 160-330 Kč) za neomezený přístup k hudbě, kterou ovšem nemůže vlastnit. Není třeba dlouhých výpočtů, abychom zjistili, že cena hudby stále klesá. Zatímco v 90. letech jsme byli ochotni dát za jedno CD třeba i 500 Kč, dnes za tuto cenu máme měsíc a půl přístup ke službě Tidal, která streamuje hudbu v bezztrátové CD kvalitě z knihovny o téměř 50 milionech nahrávek.
Otázka, zda MP3 skončí nebo bude dále pokračovat, je vlastně irelevantní. Vzhledem k uložení hudby v cloudu je možné kódovací technologii průběžně měnit na úrovni distributora. Posluchače tento problém už nemusí trápit. Stejně tak, jako nás netrápí, jakou technologii úpravy vody používají vodárny. Podstatné je, že nám z kohoutku teče čistá voda.
Autor je odborný asistent Ústavu hudební vědy FF MU.