Před začátkem léta se v médiích objevila zpráva, že prezident Miloš Zeman podepsal jmenovací dekrety 86 nových profesorů vysokých škol. Rozhodnutí prezidenta republiky je kontrasignováno předsedou vlády, a tak na dekretu vedle podpisu prezidenta figuruje i podpis Bohuslava Sobotky.
Jmenovací dekrety, vycházející z návrhů vědeckých a uměleckých rad českých vysokých škol, byly profesorům slavnostně předány ministrem školství, mládeže a tělovýchovy Stanislavem Štechem na konci června. Jak poznamenal pan ministr: „Je škoda, že předávání profesorských dekretů není spojeno s účastí prezidenta republiky, protože tento akt je potvrzení vazby širší společnosti a také výlučného postavení těchto lidí ve společnosti.“
Slavnostního ceremoniálu, který se tradičně koná ve Velké aule historického Karolina, se zúčastnilo 74 z 86 nových profesorů, z toho celkem sedm žen. Velké zastoupení mezi nově jmenovanými profesory měla tradičně lékařská profese, ale nechyběly profese z řad ekonomie, fyziky, chemie, biologie, geografie, práva, literatury a kultury. Ze známých osobností jmenovací dekret dostal také režisér Juraj Jakubisko, znalec české literatury Jiří Pelán, hudební teoretik David Eben či ústavní právník Jan Kysela, politolog Lubomír Kopeček nebo šéf AIDS centra Nemocnice Na Bulovce Ladislav Machala.
Z hlediska alma mater nejvíce nových profesorů získala Univerzita Karlova (23). Masarykova univerzita zaznamenala dvanáct nově jmenovaných profesorů. Další dva jmenovaní profesoři, pracující na MU, byli navrhováni Vědeckou radou Veterinární a farmaceutické univerzity Brno a Vědeckou radou Vysokého učení technického v Brně.
Po ceremoniálu novináři a reportéři nově jmenované profesorky a profesory zastavovali a ptali se: Co pro vás tento den znamená? Jaký je to okamžik ve vašem životě? A většina z oslovených odpovídala, ano, je to okamžik, na který se opravdu nezapomíná. Řekla bych, že je to událost radostná a šťastná, doprovázena úctou a oceněním vědecké, umělecké a pedagogické práce, často celoživotní.
S pokorou a s určitou dávkou zvědavosti jsem vstupovala do Velké auly Karolina, do dnešní podoby ztvárněné architektem Jaroslavem Fragnerem. Prostorná aula na mne zapůsobila svou historií a majestátností, a to nejen díky monumentálnímu gobelínu s motivem od Vladimíra Sychry, kde je vyobrazen klečící Karel IV. který předává patronu českých zemí Sv. Václavovi zakládací listinu univerzity, ale i díky aule vévodící soše Karla IV. od sochaře Karla Pokorného.
Perfektně organizovanému slavnostnímu ceremoniálu vévodil nový ministr profesor Stanislav Štech. Na důstojnosti celé akce se podíleli i rektoři českých vysokých škol, kde nechyběl ani rektor naší Masarykovy univerzity Mikuláš Bek.
Žena profesorka – ne zrovna běžný obrázek
Překvapil mne velký počet nově jmenovaných profesorů a relativně nízké zastoupení žen. Je to proto, že na ženě v rodině s dětmi spočívá obvykle více povinností a na profesní růst nezbývá čas. Je jisté, že život profesní do značné míry ovlivňuje život soukromý a naopak. Proto je u ženy obdivuhodné, jak umí skloubit vědecko-výzkumnou a pedagogickou práci s povinnostmi, které ji čekají doma. Přiznávám, ne vždycky se mi to dařilo.
Naše rodina a celé moje okolí vždy vnímaly a i dnes vnímají univerzitního profesora jako velmi vzdělaného, bohatými zkušenostmi oplývajícího, staršího pána. Málokdy a málokomu se na mysli zrodí představa ženy. Většinou to tak vnímá i společnost, i když je pravdou, že se představa mění z pozice vysokoškolského profesora i do postavy úspěšné ženy. Zajímavé je, že zůstává legrační představa roztržitého profesora a ne roztržité profesorky. Ale pro obě pohlaví zůstává latinský základ profiteri, což znamená veřejně vyznávající.
Zavazující titul
Cesta k profesorskému titulu není běh na krátkou trať. Může to být v každém oboru trochu jinak, ale v oboru experimentálně podloženém, jako je ten můj, tedy fyzikální chemie se zaměřením na elektrochemii, je to běh na ještě delší tratě. Navíc, na těch tratích musíte mít i kousek štěstí. Například možnost zůstat na univerzitě, mít kolem sebe učitele, kteří vám ukázali a ukazují cestu, mít dobré spolupracovníky a podporu jak od nich, tak ve vedení univerzity, fakulty, či ústavu. To jsou devizy, které vás motivují, povzbuzují a dodávají energii.
Profesorský titul je titul zavazující a závazek vidím v podstatě v jedné základní věci: udělat pro svoji univerzitu ještě kus práce, jak vědecké, tak i pedagogické. Masarykova univerzita mi dala vzdělání, možnost práce, kterou mám ráda, příležitost pracovat se studenty a podílet se s nimi na vědeckém výzkumu.
Dává mi možnost publikovat v zahraničních časopisech, zúčastňovat se významných vědeckých konferencí a pracovních setkání. Právě díky setkávání ve fyzikálně chemicky a elektrochemicky orientované vědecké komunitě lze v našem oboru neustále získávat nové cenné poznatky, navazovat spolupráci a vzájemně se podporovat.
Rodiče ze mne chtěli mít učitelku. V dřívější době se pro učitelské povolání požadovalo i vzdělání hudební, a tak jsem od svých šesti let začala hrát na housle. Láska k hudbě mi zůstala a doprovází mne celý život v podobě sborového zpěvu. Z učitele pro základní školu nakonec sešlo, protože jsem se začala více zajímat o přírodní vědy, hlavně o biologii a fyziku. Tehdy biofyzika jako studijní obor neexistovala a já jsem nakonec vystudovala učitelství v kombinaci chemie-fyzika.
Takže mám profesorské tituly vlastně dva. Jeden středoškolský a druhý vysokoškolský a za oba jsem velice ráda. Nad tím středoškolským se radovali i rodiče, bohužel toho vysokoškolského se nedočkali, ale jsem přesvědčená, že by oni i manžel měli z mého druhého titulu obrovskou radost.
Autorka je profesorka v Ústavu chemie Přírodovědecké fakulty MU.
