Při pohledu do životopisu doc. RNDr. Milana Viturky, CSc., by člověk na první pohled vůbec neřekl, že má tu čest s ekonomem. Vystudoval totiž geografii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a dlouhá léta pracoval v Geografickém ústavu ČSAV v Brně. Coby současný vedoucí katedry regionální ekonomie a správy na ekonomicko-správní fakultě vysvětluje, že na své katedře rozhodně není jediným absolventem geografie. Oba obory totiž podle něj mají více společného, než si řada ekonomů připouští.
Jak jste se z geografa stal ekonomem?
Po studiích jsem pracoval v geografickém ústavu akademie věd a už tenkrát jsem hodně řešil ekonomické otázky, které souvisí s prostorovým výzkumem – zabýval jsem se třeba rozvojem dopravy a zemědělství. Bylo toho samozřejmě daleko více, ale skoro vždycky to mělo vazbu na ekonomiku.
Ale dnes už se cítíte být ekonomem.
Určitě, přece jen jsem na fakultě přes 15 let. Rozhodně ale nejsem makroekonom, spíš bych se popsal jako regionalista. Můj oblíbený ekonom je Walter Isard, který propagoval propojení ekonomie s ekonomickou geografií a prostorovým plánováním. Ze současných ekonomů pak mám rád nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana, autora teorie nové ekonomické geografie.
Je vás na katedře víc takových, co vystudovali geografii, nebo jste výjimka?
Včetně mě je nás tady víc než třetina s geografickým vzděláním. Jak jsem naznačil, ony se ty obory opravdu prolínají. Řada geografů má zaměstnání, které souvisí s regionálním rozvojem či územním plánováním, jež v sobě a priori zahrnuje nějaké ekonomické rozvažování. A podobně těžko se můžete zabývat regionálním rozvojem, když geografii aspoň trochu nerozumíte.
Snažíte se cíleně o multidisciplinaritu?
Rozhodně. Věda by se neměla uzavírat. Nechci se někoho dotknout, ale třeba ekonometrie, snažící se modelovat chování ekonomiky, často pracuje ve velmi uzavřených systémech odtržených od ostatních oborů a kontextů. Snaží se pak předvídat něco, co je vlastně nepředvídatelné, a to je špatně. Budoucnost společenských věd je prostě v multidisciplinaritě.
Zabýváte se regionálním rozvojem. To vám asi současný společenský vývoj docela hraje do karet, regio-nalismus je teď hodně populární, nebo se pletu?
Je skutečně pravda, že potřeba regionálních ekonomických výzkumů stále roste, protože politikou Evropské unie je směřovat právě do regionů co nejvíce prostředků. To ale nic nemění na tom, že tu přetrvává určitý zápas. Z podstaty věci se centrum vždycky bude aspoň trochu bránit decentralizaci. Princip subsidiarity – tedy snaha řešit problémy tam, kde vznikají – je ale naštěstí dost nakažlivý a prosazuje se. A je to logické. Normálního člověka nejvíce zajímá místo, kde žije. K nějaké aktivitě ho nemotivuje vývoj HDP, ale to, co se děje na jeho pracovišti a v jeho regionu.
Regionalismus může ale být vysloveně životním postojem, nebo dokonce hnutím. Jste jeho stoupencem?
V intencích ekonomického výzkumu jsem samozřejmě zastáncem přístupu, který zohledňuje prostor a snaží se analyzovat i rozvojové možnosti regionů. Nejsem ale rozhodně stoupencem politického regionalismu, který vesměs nevedl k ničemu dobrému. Jsem rád, že třeba v Česku si to už lidé uvědomují a takové ty separatistické moravské aktivity nemají relevantní podporu veřejnosti. Lépe řečeno, nikoho už v podstatě nezajímají. Jedna věc je tedy praktický přístup a plánování, které bere v potaz charakteristiky regionů, a druhá je umanutá snaha o samostatnost a odtržení.
Narazil jste na to, že ekonometrie se snaží předpovídat něco, co předpovídat nelze. Stavíte se tedy proti prognózám v ekonomice?
Nestavím se obecně proti prognózám, ale je potřeba si uvědomit, že každá předpověď vychází jen z toho, že se minulost snažíme přenést do budoucnosti. Je to tedy do značné míry hádání. Když se k tomu přidá skutečnost, že spousta ekonomů se příliš nezajímá o reálnou ekonomiku a pracuje s modely založenými na neomezené víře v kvantitativní metody, jinými slovy že všechno vtěsnáme do vzorečku, tak z toho nemůže být nic dobrého. Když se někde dočtu o vývoji hrubého domácího produktu Číny do roku 2050, tak si musím klepat na čelo. To je jasnovidectví, to nemá s vědou nic společného a snižuje to váhu společenských věd.
Proč není z principu možné budovat dlouhodobé předpovědi?
Celá ekonomika je vlastně ohromně složitá síť vztahů. Všechno souvisí se vším, často dost nepředvídatelně. Pokud chcete něco takového simulovat, tak stejně jako u počasí nemůžete sestavit dlouhodobý model, protože do hry vstupuje příliš mnoho proměnných a síť vztahů se mění a provazuje.
Máte nějaký příklad?
Když podpořím rozvoj Masarykovy univerzity, tak současně podporuju vznik kvalitnějších pracovních míst v regionu a měním demografické složení tzv. přítomného obyvatelstva v Brně. Masarykova univerzita si už dnes v počtu studentů nezadá s Univerzitou Karlovou, což tu dříve nebývalo, a region to pociťuje v celé řadě oblastí. Jenže to vše nefunguje jen proto, že něco dělá Masarykova univerzita. Funguje tu celá řada synergií, bez nichž by to nešlo. Nemůžete tedy předpovídat, že pokud by se nějaká univerzita pokoušela udělat to stejné co Masarykova, že by se s regionem stalo to samé co tady.
Když zmiňujete univerzity, v posledních letech se Česko vydalo cestou výrazného zvýšení počtu vysokoškolsky vzdělaných lidí. Zdaleka jsme ještě nedosáhli doporučovaných hodnot a už se říká, že je jich zase moc. Máte pro to vysvětlení?
V tomto směru jsme trošku obětí toho, že třeba Evropská unie řekne, že optimum je 40 procent vysokoškolsky vzdělaných lidí v produktivním věku, a tak se o to cíleně snažíme. V systému, kde školy dostávají peníze ne podle kvality, ale podle počtu studentů, pak ale dosáhneme maximálně toho, že tu budeme mít spoustu průměrných či podprůměrných vysokých škol, ale méně již škol skutečně kvalitních.
Jak byste to nastavil vy?
Myslím, že nějaký zaručený poměr není schopen nikdo kvalifikovaně říct. Vezměte si takové Španělsko. To je země, která byla z pohledu zlepšení poměru vysokoškolsky vzdělaných lidí velmi úspěšná. Z nějakých šesti procent vysokoškoláků se dokázali poměrně rychle dostat vysoko přes dvacet. Výsledkem ale je, že právě mezi vysokoškoláky je nejvíce nezaměstnaných, kteří nejsou moc ochotní dělat práci, která neodpovídá jejich vzdělání. Pokud tedy zároveň se vzděláváním nestimulujete prostředí k tomu, aby pro vysokoškoláky vytvářelo odpovídající pracovní místa, tak vám skutečnost, že má každý druhý člověk titul, k ničemu není. Vychováváte pak lidi, kteří začnou buď vytlačovat z trhu středoškoláky, anebo prostě zůstanou nezaměstnaní.
V České republice se ale zdá, že s přicházejícími změnami ve financování vysokých škol by se růst počtu vysokoškoláků mohl zastavit. Je to tedy dobře?
To, o čem se bavíme, je potíž s kvantitativními ukazateli. Naším cílem by jistě mělo být zvyšovat počty vzdělaných lidí, a proto nechci říct, že je principiálně dobře nějak uměle brzdit zájem o vzdělání. Směřujeme ke znalostní společnosti a to je správně. Musí s tím ale ruku v ruce jít další aktivity. Navíc donedávna a možná i dodnes si spousta lidí neuvědomuje, že vzdělanost neznamená nutně jen vysokoškolský titul. Velmi konkurenceschopný může být i člověk s kvalitním odborným středním vzděláním.
I když se stavíte proti ekonomickému věštění z křišťálové koule, přece jen, jak vidíte budoucnost Česka? Ne makroekonomicky, ale z pohledu regionalisty.
Rok 1989 přinesl korekci do normálního stavu jakési dynamické rovnováhy a z regionálního pohledu to mělo docela zajímavé důsledky. To, co bylo v době centrálně plánované ekonomiky považováno za základ naší prosperity, jako třeba těžba uhlí a hutnictví, to tržní ekonomika výrazně zredukovala, protože šlo o průmysl, kde se peníze utrácely, aniž by se myslelo na návratnost. Dnes jsou bohužel takové regiony, které kdysi bývaly chloubou socialistických plánovačů, právě ty nejproblémovější.
Jaká je z toho cesta ven?
Univerzální recepty samozřejmě neexistují. Lidé to neradi slyší, ale vzpamatovat se z těchto ekonomických experimentů je běh na velmi dlouhou trať, a hlavně jen velmi obtížně to regiony mohou řešit samy bez nějaké promyšlené vnější pomoci. Investoři se tam sami od sebe jen tak nepohrnou. Nejsme v tom ale vůbec sami, vezměte si třeba střední Anglii nebo jižní Belgii, kde býval protežován těžký průmysl. Smazat stopy po tomto rozvoji zde trvalo desítky let.
Jak si stojí takové Brno? Dlouho se o něm po revoluci mluvilo jako o městu bez tváře.
Brno má šanci stát se z celkem běžného krajského centra menší metropolí evropského významu. A je to dáno do značné míry i rozvojem univerzit. Zase se tím chtě nechtě vracím k chvále Masarykovy univerzity, která představuje jeden z rozhodujících faktorů, který přispěl k jasnější vizi Brna, která se dlouho a těžce rodila. Objevovala se ztěžka a pomalu i proto, že správci města měli nezřídka pocit, že ji musí nějak aktivně vytvářet a plánovat. Ono se to ale vytvoří bez nich a často stačí jen pomáhat nebo aspoň nebránit.
Má Brno šanci přispět k rozvoji celého kraje?
Brno a Jihomoravský kraj jsou dost rozdílné věci. Brno je totiž poměrně odtržené od svého zázemí. Dobře to kontrastuje s Prahou ve vztahu k Středočeskému kraji. Tam mají i ty vzdálenější mikroregiony kvalifikovanou pracovní sílu, protože svou blízkostí k metropoli získávají na významu a objevují se tam pracovní příležitosti. Jenže tady když získáte kvalitní vzdělání, málokdy zůstanete pracovat v některém z jihomoravských mikroregionů. Nejsou tam prostě odpovídající pracovní místa.
Když ještě zůstaneme u Brna – vy nejste původem odsud, ale v Brně žijete už hodně dlouho. Jak to máte se svou identitou?
Dětství jsem prožil ve Strakonicích v Pošumaví, kde to mám dodnes moc rád a beru to jako svůj druhý domov. Naučil jsem to naštěstí i manželku, která je původem z Moravy. Ale k Brnu mám samozřejmě dobrý vztah, dokonce už od mládí, protože jsem fandil Kometě Brno. To mě už ale pustilo (směje se).
A na Šumavu jezdíte za turistikou a sportem?
Rozhodně. V mém věku se dá ještě docela dobře dělat sjezdové lyžování, mé oblíbené běžkaření už ale tolik ne. Když si jedete na Šumavě ve stopě a za sebou uslyšíte ono: „Dědku, uhni!“, tak už s tím asi musíte seknout. Ale sjezdovat a třeba i do Alp jezdím pořád rád. Je to pěkné, jak si svištíte po svahu a mládež kolem vás padá na zem. To člověku v mém věku činí jistou škodolibou radost, protože v jiných sportech už jsem na tom hůře. Měla by to vynahrazovat přicházející moudrost stáří, ale pořád koukám, že nějak nepřichází.