Jak se z vaší rodiny stala rodina závodnická?
Táta začal, když mu bylo asi třicet, a já jsem se přidala. Nemá syna a z nás tří sester mě závodění oslovilo jako jedinou. Obě sestry sice na závody jezdí, ale třeba ta starší se dala na sochařinu. Teď je to tak, že na závody jezdíme já i táta.
Závody do vrchu nepatří mezi nejznámější motoristické disciplíny. Jak byste je přiblížila?
Jezdí se s auty formulového typu, která jezdím já, ale i auty cestovními. Typově jde o podobné stroje, jako jsou ta, která se prohání například v seriálu formule Renault, jen mají samozřejmě jiného výrobce. Moje formule byla původně okruhová F3, ale provedli jsme na ní úpravy a teď spadá do kategorie formule do dvou litrů. Právě ve formuli Renault svého času působili Tomáš Enge nebo Jarek Janiš.
„Financovat rodinný tým je složité. Auta kupujeme starší, většinou přes inzerát,“ popisuje závodnice. Foto: Archiv E. Práškové.
V F1 je mnohem víc elektroniky. V našich autech je to ještě na zvládnutelné úrovni, ale přesto má můj táta, který nevyrůstal na počítačích, už problémy, protože se všechno nastavuje přes počítač. Ovládá ho, ale třeba do diagnostiky nevidí tak perfektně jako inženýři u velkých týmů. Máme telemetrii, snímáme data závodu, ale jinak se nastavuje všechno mechanicky.
Ve velkých seriálech mají týmy auta přímo od továren, jak si je zajišťujete vy?
Kupujeme si starší auta. To, co mám teď, jsme pořídili klasicky přes inzerát na internetu na stránkách Dallary (italská automobilka – pozn. red.). Na nové bychom rozhodně neměli peníze.
Financovat malý tým asi není nic jednoduchého. Jak to zvládáte?
Těžko. Je to neustálé honění sponzorů, psaní tiskových zpráv, chystání podkladů. Já připravuju materiály, táta shání sponzory. Je soukromý podnikatel, tak má trochu víc času.
Na kolik peněz vás vyjde jedna závodní sezona?
Jsou to ohromné peníze. Když se to začne počítat, říkáme si, proč to vlastně děláme. Třeba jeden okruhový závod je třikrát dražší než jeden závod do vrchu, proto se účastním hlavně vrchařských soutěží. Na okruhu se za víkend sjedou gumy, což je i čtyřicet tisíc, podle typu pneumatik. Další výdaje jsou za startovné, k tomu ještě palivo, doprava, stravování. Když jedeme s jedním autem, tak nás to vyjde až na několik desítek tisíc korun. Když jede i táta, tak se to násobí. Proto se bez sponzorů neobejdeme. Vrchy ale vyjdou levněji. Tam dáme za startovné asi pět tisíc, gumy vydrží víc závodů, neprojede se tolik benzinu.
Co říká vaše maminka na to, že se jí dcera prohání po silnicích? Nebojí se o vás?
Ona už si zvykla. Od začátku doprovázela tátu, takže to bere jako běžnou věc. Doma jí visí seznam závodů, aby věděla, kdy se kam jede. Ale je pravda, že přímo k trati nechodí, toho se bojí.
Stala se vám někdy nějaká nehoda?
Měla jsem bouračky, ale naštěstí se mi nikdy nic nestalo. Vždycky to odneslo jen auto, které je na to ale stavěné a relativně bezpečné. Ovšem může se stát cokoliv. Zrovna letošní sezona je tím poznamenaná. V Náměšti se zabil při závodě Miroslav Fajkus. Stála jsem u toho a musím říct, že mě to donutilo se zamyslet. Vždycky jsem žila v domnění, že kevlarový kokpit vydrží všechno, a když jsem viděla, jak se rozletěl na dvě půlky, tak mi došlo, že zas tak pevný není.
Nebojíte se teď sednout do auta?
Určitě se bojím víc. Všichni s tím musíme počítat, ale do té nehody jsem si to nikdy nepřipouštěla. Až když jsem viděla, že se člověk může zabít i na našich malých závodech v Česku.
Přesto vás závodění baví. Která trať víc? Vrchařská nebo okruh?
To nejde srovnávat. Kopec je závod člověka s časem, kdy si on sám musí říct, jak moc se bojí. Neví, jak ostatní pojedou, takže do toho musí dát maximum. Vrchy mi přijdou náročnější, navíc tam nejsou záchytné zóny. Když vyletím, tak skončím v lese, v příkopě nebo ve stromu.
Plánujete vyzkoušet ještě vyšší soutěže?
Asi ne. Já chci vystudovat, a proto se nemůžu chtít dostat do F1. Bylo by to fajn, ale na druhou stranu, kolik z těch nejlepších jezdců má vysokou školu? Moc jich nebude a já tak dopadnout nechci. Nechci skončit s ježděním a jít prodávat do supermarketu.