Za normálních okolností vede Zora Svobodová Centrum univerzitního sportu Masarykovy univerzity, učí v různých hodinách tělesné výchovy a k tomu cvičí s pacienty po onkologických onemocněních. Teď skoro všechno z toho ustalo, protože fyzické setkávání lidí není žádoucí a je stále omezené jen na malé skupiny.
Neznamená to ale, že se má přestat s fyzickými aktivitami. Naopak, nejen podle Svobodové je právě sport ta nejlepší cesta, jak se zbavit nepříjemných pocitů z izolace. Je teď také dobrá příležitost pro restart těla.
Jak se vám za poslední týdny změnil každodenní život?
Situace zasáhla všechny. Jak nás, kteří jsme byli aktivní, tak ty, kteří nebyli aktivní vůbec. Proto jsou i řešení pro každou skupinu jiná. My aktivní máme tu výhodu, že víme, co můžeme dělat a máme škálu možností i v této době širší. Na druhou stranu mně osobně chybí kontakt s lidmi. Dnes si tím spíš uvědomuju, že to pro mě vždycky bylo na mojí práci nejzábavnější - že se hýbu a zároveň ovlivňuju jiné. Sama si ale pohyb dovedu zajistit. Mám tu výhodu, že bydlíme v Kuřimi u lesa, kde máme byt se zahradou, takže chodím dvakrát týdně běhat a s dospívající dcerou chodíme na sportovní hřiště, kde si děláme náš malý trénink.
Jak jste nahradila všechny sportovní aktivity, které děláte v práci?
K něčemu natáčíme videa, ale třeba u povinného tělocviku to nebylo možné - máme v rozvrhu asi 4500 studentů a většina sportů se online nahradit nedá. Na webových stránkách Fakulty sportovních studií MU ale visí různá doporučení a odkazy na stávající natočené materiály, podle kterých se dá cvičit. Postupně k nim ještě přidáváme další. Přerušit jsme samozřejmě museli i cvičení pro pacienty po onkologických onemocněních. Ti od nás ale mají praktickou brožurku s nafocenými cviky a navíc na nich je vidět, jak moc už jsou na cvičení zvyklí. Někteří jsou s námi už sedm let a vzhledem k tomu, že jsme s nimi v telefonickém spojení, vidíme, jak moc se snaží zůstat aktivní.
Ze zpráv se zdá, že ven teď vyrážejí i lidé, kteří by jinak možná zůstali doma. Může být tato doba příležitost, jak pohyb přijmout za svůj?
To záleží na typu člověka, a jak osobnostně funguje sám se sebou. Já sama odpovídám každý den minimálně na 15 různých e-mailů od kamarádů nebo studentů s otázkami, co mají dělat. Jsou to právě ti, kteří doteď nic moc nedělali. Pozitivní je, že díky téhle situaci lidem víc než kdy jindy dochází, že o jejich zdraví se za ně nikdo jiný nepostará a že to musí udělat sami. A že k tomu nemusí stačit ani lékařská péče nebo nějaké tabletky, že imunita se buduje jinak. Proto se jich daleko víc zajímá o to, co imunita přesně je a co pro ni mohou udělat, aby neonemocněli a aby ji posilovali. Další aspekt je, že když jsme nuceně zavření doma, o to víc si vážíme aspoň krátkých možností pro pohyb venku.
Uvědomují si lidé význam pohybu pro psychickou pohodu?
Myslím, že všichni si uvědomujeme, že teď prožíváme určitý druh stresu. Vnímám to i sama na sobě. Není to stres, jak ho známe, ale jsme v nějakém očekávání nebo obavách, co bude a co se změní. Když ale přistoupíme na myšlenku, že se i díky pohybu staráme sami o sebe, tak už jen díky tomu se dostáváme do lepšího stavu, než když jen pasivně sedíme a posloucháme zprávy. Mám dojem, že se zvýšil počet těch, kteří v těchto dnech nesportují proto, aby měli svaly nebo zhubli, ale dělají to právě pro svoji psychiku.
Co když je ale někdo z celé situace paralyzovaný? Jak to překonat?
Takové fázi rozumím, někdy je potřeba si nejdřív věci schroustat sám v sobě, mít prostor na přemýšlení. Na takové fázi není nic špatného. A jak se vybudit? Platí to, co vždycky. Způsobů, jak cvičit, je nepřeberně, nežijeme ve světě, kde bychom neměli možnosti. Když je budeme hledat, vždycky je najdeme. Nejdůležitější je vlastní vnitřní rozhodnutí, motivace a to, jak má člověk vybudovanou strukturu osobnosti. Že si dovede říct, že odteď už je s gaučem a zmrzlinou konec. Bude to sice bolet, ale musí něco dělat.
A co třeba když se v přístupu k pohybu liší partneři. Co může jeden pro toho druhého udělat?
Zaručený recept nemám. Mám několik svých, ale my jsme sportovní rodina, takže u nás to není tak ožehavé téma. Funguje, když se já sama pro něco rozhodnu a jdu si za tím, a třeba na manžela netlačím, jen ho tak trochu šťouchám a snažím se ho vyvést z rovnováhy. Funguje to ale až ve chvíli, kdy sama třeba čtyři dny po sobě vyběhnu ven a on pak vidí, jak mi to zlepšuje náladu. Pak se ten pátý den přidá. Žádné argumentování nebo manipulování, to není nikomu příjemné. Hlavní je starat se o to, abych byla v pohodě já sama. Tomu druhému to dřív nebo později třeba začne taky vrtat hlavou.
Důvody, proč se teď lidé cvičení uchylují, jsou asi tři – snaží se nechat odpočinout hlavě, protáhnout se po domácím sezení u práce nebo si zachovat stávající kondici. Co byste jednotlivým skupinám doporučila, aby si ten svůj konkrétní cíl splnily?
Vždycky bych se dívala v první řadě na to, jaké mám v této době možnosti a důležitý aspekt je i to, jak na tom kondičně jsem. Pokud jsem dva měsíce nic nedělala, tak zřejmě nebudu moct začít tam, kde jsem skončila, ale vezmu to postupně. Vždycky říkáme, že kondice se buduje až při atakování hranice, kdy už člověk začne vnímat nepříjemné pocity. Na druhou stranu nesmí to být šok moc velký, protože pak si člověk týden buduje novou cestu a pohyb si znepříjemní. Proto je nutné zmapovat si, kde teď jsem a co bych mohla zkusit a dát přitom na odezvu těla. A dobré je dát si i nějaké cíle. Ve chvíli, kdy člověk uběhne třeba i tři vytyčené kilometry, byť s občasnou chůzí, způsobí to skvělý pocit právě díky tomu, že jsme překonali terénní i osobní překážky.
U posilování doma je dobré volit na začátek jednoduché cviky. Doma vás totiž nikdo nekontroluje a je o to složitější pohyb vykonávat dobře a funkčně. Až se člověk zpevní, může se pustit do něčeho těžšího. Co teď sama u sebe vnímám jako největší problém je, že mnohdy nejtěžší je uvolnit se a funkčně relaxovat. Nestyďte se proto zavřít sami v obýváku s nějakou oblíbenou písničkou a zatancovat si a prodýchat se. Na tu chvilku má každý právo.
S kolegyní z fakulty jste za poslední dny byla několikrát ve vysílání České televize ukazovat právě cviky, kterými se doma můžou bavit různé skupiny lidí. Návodů na ně je teď na internetu spousta. Jak se v nich vyznat a vybrat si ty dobré?
Když budu hledat třeba různé YouTube kanály, chce to vždycky podívat se, kdo to předcvičuje, jaké má doložené vzdělání a jestli je zvyklý vést lidi v tělocvičně. Na YouTube je kdeco, informací je hodně a nejen v našem odvětví je velký problém se v nich vyznat. Když ale vidím, že je to lektor, který cvičí ve fitku, má něco vystudovaného a je zvyklý vést lidi, tak je daleko větší pravděpodobnost, že to povede dobře a bude cvičení dobře ukazovat. Bude totiž zvyklý opravovat lidi a bude vědět, kde se nejčastěji objevují chyby.
Sama si na to při ukazování cviků dávám velký pozor. Dobrý lektor totiž opraví nejen slovně, ale správně pohyb i ukáže. Sama si to uvědomuju nejvíc, když učím takzvaný SM systém. Vypadá to jako jednoduché cvičení, ale dá se to provádět tak špatně! Proto se hlídám v tom, jak pohyb sama cítím, jak ho dělám a i jak ho předávám.