Uvolňování koronavirových opatření může být po týdnech sezení doma pro leckoho impulzem pro nový start. Třeba ten fyzický, to by bylo hezké, říkáte si možná. Jenže ne každý se nakonec z gauče zvedne.
Proč to tak je, jak to překonat a jak v některých lidech roste nechuť ke sportu už odmala kvůli rodičům, odhaluje sportovní kouč Adam Blažej. O motivaci dětí a mládeže ve sportu mu nedávno vyšla kniha, řada z jeho rad se ale dá vztáhnout i na dospělé.
Jaký byla vaše motivace se do tématu pustit?
Jak už to bývá, je to osobní záležitost. Byl jsem sportovně založený odmala, ale rodiče mě nevychovali úplně nejlépe v tom ohledu, že jsem neměl sebevědomí a dobře nastavenou hlavu. Býval jsem často nervózní a to mě brzdilo v podávání pořádných výkonů. Hrával jsem basketbal a trenéři, na které jsem v minulosti narazil, to pak ještě přiživili, byť neříkám, že to bylo záměrně. Tohle všechno mě motivuje, abych pomohl dalším, aby se tyto jevy nepřenášely. Sám teď vedu malé basketbalisty, mysl sportovce se totiž nejlépe nastavuje v mladém věku. Když dospělí nesportují, je to většinou proto, že jim to v mládí někdo znechutil. Buď je někdo špatně namotivoval, nebo dokonce trestal. To je pak jasné, že se do toho už nebudete pouštět.
Nepřijde vám ale, že dnes je koučem a rádcem kdekdo?
To záleží, jak to vnímáte. Kouč by správně neměl radit, měl by skrze dobře položené otázky klienta donutit, ať si přijde sám na to, jaké si má stanovit cíle. Ale s nimi pozor. Pokud jste profesionální sportovec typu Jaromír Jágr, cíle mají smysl. U běžného sportovce často ne. Ten může mít spoustu jiných problémů, třeba sebe-sabotování nebo zhoršenou reakci na stres, takže mi přijde až bizarní, když si hned začne stanovovat cíle. To má dělat až člověk, který má všechno ostatní vyřešené.
Zmínil jste sebe-sabotování, co si pod tím představit?
Víra v to, že si nezasloužím úspěch. Projevuje se to i v běžném životě. Třeba vám někdo pochválí tričko, na což je správná reakce poděkování. Ne říct třeba to, že je přece ze sekáče, že to nic není. Dáváte tak najevo, že si nezasloužíte kompliment a v obecné rovině ani úspěch. To je mimo jiné důvod, proč tolik lidí nezvládne velkou výhru v loterii – mají pocit, že si ty peníze nezaslouží, neumí se k nim postavit. Ve sportu s tím souvisí syndrom vyhoření. Prostřednictvím kouče se můžete namotivovat, trénovat třikrát denně, ale když si nepřipustíte úspěch, tak právě k němu nedojdete. Je to, jako byste šlápla na plyn zabrzděného auta.
Kde se to vzalo?
Patrně je to něco, co za co můžou rodiče a výchova, je to důsledek výroků typu: Ty nikdy nebudeš fotbalista, najdi si normální práci.
Dokáže člověk sám u sebe tyhle problémy identifikovat a zbavit se jich?
Složitě. Člověk by k tomu musel mít nějaká teoretická východiska, aby dokázal pojmenovat, v čem zaostává nebo jak se právě ocitnul v situaci, že není spokojený. Chce to hodně sebereflexe, přiznat si, že je se mnou něco špatně, a to moc lidí nedokáže. Proto si raději řeknou, že jsou vlastně spokojení a zase vlezou do svojí komfortní zóny.
Není koncept komfortní zóny trochu zprofanovaný?
Máte pravdu, to samé se týká třeba pozitivního myšlení. Každopádně pracovat se strachem můžeme právě rozšiřováním komfortní zóny, posouváním hranice po malých krůčcích. Nejde se ale spolehnout jen na to. Navíc, když toho necháte, strach se za pár měsíců vrátí. Podobné je to s pozitivním myšlením, které si lidé také interpretují různě. Kdybyste krvácela z ruky, tak s pozitivním myšlením si řeknete, že máte ještě jednu. Což, uznejte, není dobrý pohled na svět, lepší by bylo si ji převázat.
Jak se bojuje se strachem správně?
Funguje kombinace technik. Už někdy před 80 lety se dělal behaviorální experiment, kdy vědci kojenci uměle vytvořili strach z bílých věcí. Nechali ho pobývat v blízkosti bílých myší a k tomu pouštěli nesnesitelný zvuk, takže dítě začalo brečet, automaticky se pak bálo všeho bílého. Jiná psycholožka ho vyléčila tak, že ho nechávala v přítomnosti bílých věcí jíst nebo si hrát s jinými dětmi. Fungovalo to, protože dítě získalo na svůj strach nějaký pozitivní pohled.
Sám jsem to zažil na základní škole. Ocitl jsem se tehdy na okraji kolektivu a neuměl jsem mluvit s lidmi, natož přednášet, což dělám teď. Učil jsem se to postupně tak, že jsem nejdřív dělal malé přednášky o cestování. Byl jsem nervózní, ale přišel potlesk a dobré ohlasy. To znamená, že jsem ten strach přerámoval v něco, co mě nyní naopak motivuje. Je to přesně to, co myslí kouč Jaromíra Jágra Marian Jelínek, když mluví o spřátelení se se strachem.
Vaši kolegové z Fakulty sportovních studií MU dělali před několika lety výzkum, ze kterého vyplynulo, že lidé mají špatné stravovací návyky, ale ještě horší je jejich vztah ke sportu. Nepřijde jim to jako náplň času, o kterou by měli zájem.
S tím se potýkáme dlouho. Malé dítě má přirozenou potřebu pohybu, hned začne běhat třeba za motýlem, protože potřebuje tuhle potřebu uspokojit. V průběhu dospívání ale nastává výpadek.
Proč?
Teď už je to lepší, ale za mého mládí se u dětí kladl nesmyslně důraz na výsledky a aktuální výkonnost, což je špatně. To dítě ke sportu rozhodně nepřipoutá. Důvodů je víc - špatné působení rodičů, kteří nejdou příkladem a sami často nesportují, pak do toho přijdou trenéři, kteří akcentují výsledky a skóre, a ne na snahu. Nechválí, často jen kritizují, přitom motivace u dětí plyne kromě jiného z odměňování za snahu, bojovnost a dobrý výkon. Třeba porovnávání s ostatními nefunguje.
Psycholog Burrhus Frederic Skinner kdysi řekl, že člověk je tím, za co je odměňován. Na kurzech pro trenéry se mě účastníci často ptají, co mají dělat, aby děti motivovali před velkým zápasem, nebo jak to udělat, aby nebyly nervózní. Jenže v ten moment už nic moc neudělají, takové otázky poukazují na to, že předtím dělali něco špatně. Když se vám 13letá volejbalistka sesype před finále, znamená to, že je až příliš upnutá na výsledek, což v jejím věku nemá tak být.
Co by měla cítit?
Do nějakých 15 let by to mělo být jenom o tom, že si děti hrají a mají radost ze hry. Naučme je vyhrávat, rozhodně to nedegradujme na to, že o nic nejde, ať klidně pociťují stres, ale ať není dán vnějškem, tlakem trenérů nebo rodičů.
Co dospělí lidé? Jak motivovat ke sportu lidi, kteří si roky říkají, že by měli?
I tady platí, že co je odměňováno, to je posilováno. Klukům v týmech a studentům říkám, že když třeba přibere jejich přítelkyně, jim se to úplně nelíbí a neví, jak jí říct, aby začala sportovat, zafunguje pochvala za to, když to udělá. Je to jediný způsob, jak zvýšit vnitřní motivaci skrze vnější motivy. V případě sebemotivace na každý pád platí, že je třeba nejdříve najít důvod, proč nesportuji. Proč neuspokojuji jednu ze základních přirozených potřeb. A důležitá je rovněž počáteční investice, oběť chcete-li. Třeba Cristiano Ronaldo se v jedenácti letech odstěhoval od rodičů z Madeiry, aby mohl hrát v Lisabonu. Oběť, kterou přinesl, mu nedala na výběr, než se stát elitním fotbalistou.
Co když se ale někdo bojí? Třeba že mu to po dlouhé pauze nepůjde, nebo že ho pohyb bude bolet?
Chce to přes otevřené otázky zjistit, čeho přesně se člověk bojí. Strach asi nebude racionální, je možné, že něco se bude bát přiznat. Ale vyjít zkrátka z toho, co řekne, něco vytáhnout a odměnit ho za to, že bojuje. Existuje studie o lidech, kteří začali cvičit a chodit do fitka kolem 50 let věku. Stav jejich těla už byl neúnosný, ale oni vykazovali čistě vnější motivy – okolí se jim smálo, a tak chtěli sklízet komplimenty ke svému zevnějšku. Jakmile zhubli, dostávali pozitivní ohlasy od svého okolí, ale po čase se jejich motivace změnila. Začali vykazovat tu čistě vnitřní, začalo je to samotné bavit.
A pokud má někdo zdravotní problémy, takže má obavy, že je v první fázi pohyb ještě prohloubí?
Záleží, jak člověk sám sebe respektuje. Pokud ho něco bolí a respektuje se, tak přece udělá něco, aby ho to nebolelo. Pokud to nedělá, nemá respekt sám k sobě, což se ale projevuje i v dalších ohledech života, třeba v práci. Prvotní opravdu je poslouchat sebe sama, svoje pocity a tělo. Správná reakce na tyto podněty je být proaktivní.
