V čem byla cesta za vítězstvím v utkání tak obtížná?
Celá akce se konala v Nizozemsku a já se ve finále utkal s domácím boxerem. Pro domácího je to vždycky jednodušší, má kolem sebe svoje fanoušky a i rozhodčí jsou na něj mírnější. Určitě by raději nechali vyhrát jeho, pokud by zápas neprobíhal tak jednoznačně, jak probíhal. Navíc K1 a thajský box se v Nizozemsku těší největší oblibě v Evropě.
Na podobné akce se ale zápasník nedostane jen tak. Jak se to povedlo vám?
Jelikož už jde o profesionální sport, tak tím nejpodstatnějším faktorem je, že člověk musí být nějak zajímavý. Všechno je to o penězích, takže musí zaujmout hlavně promotéra a také diváky. Velkou roli hraje, pod kterého promotéra patří ten který boxer. Zaleží na tom, kdo má jaké styky.
Čerstvý držitel titulu King of the ring se svými trenéry. Jeden jej vede doma, druhý v Nizozemí. Foto: Archiv Tomáše Hrona.
Hlavně v silovém tréninku. Musel jsem hodně zesílit. V supertěžké váze už je to hodně o bombách, když to řeknu laicky. Potřeboval jsem nabrat daleko víc síly, protože tady může jeden úder rozhodnout celý zápas. Soupeři jsou těžší a je rozdíl, když dostanete ránu od člověka, který má 80 kilo, a od stokilového.
Dá se říct, že v čím těžší kategorii se bojuje, tím jde o kvalitnější box a lepší podívanou?
Asi ne. V každé váze se najdou špičkoví závodníci. Rozhoduje to, co člověku jeho tělesná konstrukce dovolí, na jakou váhu se může dostat. Já prošel přirozeným vývojem. Když jsem v šestnácti letech začínal, tak jsem vážil 130 kilo a vůbec jsem nesportoval. Váhu jsem na to měl, ale bohužel ne svalovinu. S boxem jsem začínal při nějakých 82 kilech a postupně jsem se vyvíjel. Jak jsem stárnul, tak jsem měl čím dál větší problémy s tím, abych si udržel hmotnost, a musel jsem se opravdu trápit. Teď se cítím daleko přirozeněji.
Takže jste si užil běhání před zápasem, abyste na poslední chvíli shodil co nejvíc?
Přesně tak. Daleko víc mě stresovalo vážení před duelem než boj samotný. A když jsem měl zhubnout na poslední chvíli dvě nebo tři kila, tak se to také odrazilo na výkonu. Tělo je pak úplně dehydrované. Navíc supertíha je pro lidi nejatraktivnější. Může za to K1, která stojí za obrovským boomem tohoto sportu. Fanoušci nejraději v ringu vidí velké chlapy. Kvalitní zápasy se najdou i jinde, ale tahle kategorie je prostě nejvíc sledovaná.
Dálkově studujete Fakultu sportovních studií. Co děláte kromě školy?
Prakticky jenom trénuju, a protože otec má firmu, tak mu občas pomáhám. Tréninky dvakrát denně jsou hodně náročné, tak nic moc jiného nestihnu. Mám štěstí, že mě otec finančně podporuje. Kdybych se připravoval doma, tak mi to vyjde líp, ale já často jezdím do Holandska. Trénuju s Remym Bonjaskym, což je trojnásobný vítěz K1, a pro mě je to obrovská škola.
Příjmy z turnajů vás tedy nezabezpečí…
Je to spíš zpříjemnění, netočí se v tom miliony. Velké akce jsou jenom v Japonsku, kde vítěz dostane třeba 400 tisíc dolarů. Japonci jsou národ, který bojové sporty hodně sleduje a uznává, protože tam mají svoje kořeny. Když se zeptáte člověka na ulici, jestli zná nějakého zápasníka z K1, tak jich řekne několik, u nás v republice by většina neřekla nikoho. Všechno je na jiné úrovni. Já teď pracuju na tom, abych se tam taky dostal a doufám, že příští rok to vyjde. Znovu platí, že jde hodně o práci promotérů.
Na podzim jste zažil i netradiční zkušenost. V Divadle Husa na provázku jste si zahrál v inscenaci Smím prosit, lady? Macbeth. Jak jste se k tomu dostal?
Režisér Martin Huba chtěl v Macbethovi ztělesnit boj muže proti muži. Tak si našel na internetu náš klub, přišel se podívat na trénink a domluvili jsme se. Jsme tam s mým sparingpartnerem jen v krátkých scénkách, ale byla to pro mě velká zkušenost. Jsem rád, že jsem mohl vidět jak hra vzniká, jak třeba herci v zákulisí dělají srandičky a pak přijdou na pódium s kamennou tváří. Určitě bych se nebránil i jiné příležitosti, hrozně mě to bavilo.