S koncem roku však už víc než na svůj největší životní úspěch myslela na to, co ji čeká letos. „Jsem nominovaná na mistrovství světa a už teď přemýšlím, jakou strategii vyvinout, abych zaběhla co nejlépe,“ uvažuje Žákovská nad šampionátem, jenž se bude pořádat na Gibraltaru.
Běhala jste od začátku své závodní kariéry na tak dlouhých tratích?
Nejdřív na kratších, na ty nejdelší jsem se dala až v posledních letech. Myslím, že na ně mám vrozené dispozice, že mám vytrvalost v sobě. Na delších distancích běžím lépe a vydržím víc, než jiní na kratších. Soustředila jsem se na ně i proto, že nemám čas trénovat systematicky. Trénuju tak, že běžím ze školky do práce a z práce do školky, protože teď mám pětiletého syna, kterého mi nemá kdo hlídat.
Stokilometrový závod lze běžet maximálně jednou dvakrát za rok. Jak se na něj připravujete?
Před šampionátem jsem běhala ze školky ve Starém Lískovci do práce do Řečkovic. To bylo třináct kilometrů tam a třináct zpátky. Vydržela jsem to tři dny v týdnu a dál už jsem nemohla. Pak jsem třeba ještě dva dny v týdnu běhala po deseti kilometrech, takže za týden jsem měla odběháno 80 až 100 kilometrů a o víkendech se občas zúčastním nějakého závodu. Jenže jsem docela nemocná, jsem příklad nevyléčené lymské boreliózy a musím se docela šetřit, protože mám oslabený imunitní systém. Nemůžu si v běhu, ani v tréninku moc dovolit. Když se mi zhorší zdraví, tak musím vynechat.
„Jak překonávám na trati krize? Člověk na to nemůže myslet, snažím se soustředit jen na běh a dávat si v závodě postupné cíle,“ říká ultramaratonkyně Alena Žákovská. Foto: Archiv Aleny Žákovské.
Jídlo je velmi důležité. Myslím, že tady mám ještě rezervy. Běžela jsem více než devět hodin a po celou dobu musíte něco jíst – výrazně to ovlivňuje váš výkon. Zhruba šest dní před závodem se snažím dodržovat proteinovou dietu. Při ní se první tři dny stupňuje množství bílkovin a snižuje množství sacharidů a poslední dva dny zase naopak, což by mělo nastartovat zpracování energetických zásob, aby měl člověk co nejvíc energie. Nikdy však nevíte, jak se tělo zachová. Já jsem měla strach, že budu mít hlad, proto jsem si na každé „občerstvovačce“, což je po pěti kilometrech, brala jídlo – kus banánu nebo čokolády. Třeba energetické gely tam vůbec neměli, jsou moc drahé. Kdybych je chtěla, musela bych si je sama nachystat a mít asistenta, který by mi je podával. To bych ovšem musela mít někoho s sebou, a to stojí peníze. Jedla jsem tedy to, co nám nachystali, ale žaludek to absolutně nepřijímal, trpěla jsem průjmem a musela pořád odbíhat na záchod, což mě také zpomalovalo.
Jenom jsem ležela a bylo mi strašně špatně od žaludku. Na druhý den už se to zlepšilo, ale moc jsem si nabourala zdraví a ještě dva měsíce potom jsem se z toho dostávala. Nemohla jsem pořádně ani běhat. Strava je opravdu důležitá, je dobré si všechno promyslet dopředu, jídlo si nachystat a mít někoho, kdo vám ho podá. Vypadá to, že na Gibraltar se mnou pojede i kamarádka, pro niž to bude taková dovolená a přitom mi bude dělat asistentku.
Na co si ještě musíte dávat pozor?
Na pitný režim. Během závodu musí běžec přijímat hodně vody. Jakmile dostanete křeče, můžete odejít. Dobré jsou iontové nápoje, ale množství iontů musí být v souladu s množstvím vody, abych neměla ionty moc zahuštěnou krev. Já trpím nedostatkem hořčíku, takže s sebou mám i hořčíkové tablety, ale ty způsobují průjem, takže další komplikace. Ideální by bylo, kdyby mi někdo řekl, co všechno a v jakém poměru bych do sebe měla dostat.
Na trati závodníka určitě potká nejedna krize. Jak je překonáváte?
Člověk na to nesmí myslet. Já jsem zažila největší krizi asi dvacet kilometrů před koncem, už mě opravdu strašně bolely nohy. Ptala jsem se sama sebe, jak tohle můžu doběhnout. Ale pak jsem to zlomila, a to už jsem věděla, že těch dvacet kilometrů zvládnu. Snažím se myslet jen na běh a po pěti kilometrech – od jedné „občerstvovačky“ ke druhé. Pokouším se dávat si postupné cíle.
Ultramaratonské tratě však nejsou vaším jediným neobvyklým koníčkem. Kromě atletiky se věnujete i pozorování jiných lidských kultur.
S partnerem jsme založili sportovně-cestovatelské sdružení neziskového charakteru Horizont. Každým rokem organizujeme výpravu do míst geograficky izolovaných etnik. Jezdíme za kulturami lidí, kteří už na světě žijí jen v malém počtu. Navštívili jsme třeba Novou Guineu, Borneo, Brazílii, Írán, Malajsii, Kongo, Ugandu či Andamanské ostrovy. Vždycky se tam snažíme popsat život místních lidí a srovnat jej s podmínkami, v jakých žili před mnoha lety. Ukázat, jak je ovlivnila civilizace. Z toho točíme dokumentární filmy. Je to náš koníček, nic, co by se vázalo k práci.
Kde se vám nejvíc líbilo?
Mně se líbilo všude. Mnohdy je však velmi obtížné se k domorodým lidem dostat. Potýkáme se s problémy s úředníky, vystavujeme se riziku nákazy nebezpečnými nemocemi, absolvujeme obtížné pochody džunglí. Člověk hodně trpí, ale když má fyzičku, tak to tam využije.