Než jste odletěla do Vancouveru, zažila jste pár hektických dnů. Mohla byste situaci před odjezdem popsat?
Ani ne čtrnáct dnů před odletem mi přišla zpráva, že na poslední chvíli přibylo ještě jedno místo. Volal mi reprezentační trenér, že je nutné se o to místo ještě rozjet, tak jsem musela absolvovat další závod pět dnů předtím, než jsem odlétala. Ten jsem naštěstí vyhrála a mohla se začít chystat. Hned po závodě mi psala sms zprávu paní, která se stará o letenky a akreditace, co kde zařizovat, kde nafasovat a vůbec co dál. Všechno se muselo stihnout do blízkého odletu.
Nebála jste se, že rozjížďku prohrajete a na olympiádu se smolně nedostanete?
Napadlo mě to. Celkově mě ta situace dost mrzela. Papírově jsem byla lepší než kolegyně, s níž jsem o místo bojovala, jen poslední závod jsem s ní prohrála. Měla jsem pocit, že jsou všichni proti mně. Navíc já jsem klasička a ten závod se jel bruslařskou technikou. Chápu trenéra, že chtěl mít jistotu, že se na olympiádu dostane ta, která je na bruslařské pětce lepší, protože ta se jela ve štafetě, ale v tu chvíli mě mrzelo, že mi nevěří.
„Šla jsem v tom houfu za Jaromírem Jágrem a úplně mě mrazilo,“ popisuje svoje pocity ze slavnostního zahájení olympiády ve Vancouveru Eva Skalníkoví. Foto: Archiv Evy Skalníkové.
Nevím, jak by to dopadlo, kdybych byla zdravá, ale s výsledky ani výkony určitě spokojená nejsem. Na třicítce jsem jela vzadu sama, všechny holky za mnou to zabalily. Co se štafety týče, tak si musíme přiznat, že na lepší umístění teď nemáme.
Čím to, že na první pohled tak malicherná věc, jako je zánět nosohltanu, závodníka tak vykolejí?
Na olympiádu se všichni chystají jako na top akci, všichni mají vrcholnou formu, směřují k tomu celou sezonu. Pak vás z toho, že můžete bojovat s nejlepšími závodníky, vyřadí i taková hloupost, jako že se špatně vyspíte, smekají vám lyže nebo onemocníte. A pocit, že člověk týden leží, zatímco ostatní ještě pilovali svoji formu, také nepomůže.
V první řadě na výkon musíte mít fyzicky a psychicky, mazání je až další věc. V dnešní době dostávají opravdu kvalitní lyže jen nejlepší závodníci a co zbude, to se dává ostatním. Já na tom nejsem tak dobře, takže od firmy kvalitní lyže nedostanu. Zbývá tedy mazání, o které se nám v týmu starají výborně, ale kolik to dělá procent to nedokážu říct. Na celkovém výkonu se závod od závodu různě podílí hodně faktorů.
Zpět k olympiádě. Měla jste náladu a čas podívat se i na jiné sporty?
Bydleli jsme ve Whistleru, takže jsme byli od hlavního dění trochu odtrhnutí. Každá cesta do Vancouveru pro nás znamenala šest hodin cestování, a to se nedalo stíhat. I kvůli nemoci jsem byla ve Vancouveru jen na slavnostní zahájení a ukončení her. Zahájení pro mě ovšem bylo úžasným zážitkem. Šla jsem v tom houfu za Jaromírem Jágrem a úplně mě mrazilo. Věděla jsem, že jsem u něčeho mimořádného, co sleduje celý svět, a že až někdo bude za dvacet let na Vancouver vzpomínat, tak budu žít s pocitem, že jsem byla u toho.
Ohlasy na hry se různily – někdo chválil atmosféru, jiný kritizoval organizaci. Jak se líbily vám?
Nemám s čím srovnávat, pro mě to byla první olympiáda, ale myslím, že organizátoři ji zvládli skvěle. Kanaďané se chovali velmi příjemně, všichni si s námi chtěli povídat a usmívali se. Byli hrdí na to, co za léta příprav udělali. A největší odměnou pro ně bylo to, že zvítězili jejich hokejisté.
Zažila jste ty velké oslavy hokejového vítězství ještě ve Vancouveru?
Ano, ve Vancouveru jsem zrovna ten den přespávala, protože jsem odtamtud letěla na druhý den domů. Byl to neuvěřitelný zážitek. Když se ještě hrálo, tak všichni v ulicích stáli u vitrín s televizními obrazovkami, a když potom opravdu vyhráli, propuklo obrovské šílenství. Lidé pobíhali s vlajkami a slavili.
Co pro vás osobně znamenala účast na olympiádě?
Snila jsem o ní od dětství. Táta závodil v Lake Placid jako biatlonista a já si vždycky říkala, že bych se na hry také chtěla podívat. Už jsem si říkala, že se mi to nepovede, ale když to vyšlo, byla jsem o to šťastnější.