Tomáši Červinkovi začala před pár týdny sezona. Sezona, z níž chtějí Draci šestnáctý titul a dostat se co nejdál v Evropském poháru.
Nečeká se od vás nic jiného než extraligový titul. Opravdu vás pořád ještě baví vyhrávat?
Ano, vyhráváme už dlouho, je to pro nás normální věc, ale pořád té normální věci chceme dosáhnout, ne-li být lepší. Proto se teď hodně zaměřujeme na změnu tréninku. Už jsme tak daleko, že by pro nás byla ostuda, kdybychom se mistry nestali. Na druhou stranu, kdyby nás někdo porazil, tak by to bylo výborné pro český baseball, protože by nás to nutilo se ještě víc snažit.
Nejvyšší českou soutěž dnes hraje osm týmů, polovina je přitom z Brna. Čím to, že se zrovna v Brně baseballu tak daří?
V roce 1993 to tady nastartoval americký trenér Geoff Samuels, který Draky trénoval a z velké části se postaral o vzestup našeho klubu. Ostatní brněnské týmy přebírají naše zkušenosti, spolupracujeme mezi sebou, jsme kamarádi. A podle mě také dobře pracujeme s mládeží. Když vidím naše kluky, tak oni třeba ne všechno udělají technicky správně. Ale snažíme se v nich pěstovat pocit, že nejdůležitější je cítit se dobře, protože jen tehdy budou dobře i hrát. Chceme, aby vyhrávali, ale aby to vyšlo z nich, ne aby se báli, že pak za trest budou běhat kolečka kolem hřiště.
"Zaměřujeme se hlavně na to, abychom si víc věřili. To je teď asi ten největší rozdíl mezi českými a americkými týmy," říká Červnika. Foto: Archvi T. Červinky.
Začínal jsem v osmi letech. Předtím jsem od čtyř dělal sportovní gymnastiku, jenže tam člověka začnou v osmi takzvaně lámat, a já chodil domů s brekem. Proto jsem hledal něco jiného. Zrovna v té době jsem poprvé ještě na takové té černobílé televizi viděl baseball. Vlastně vůbec nechápu, jak se to tam dostalo, protože tehdy o něm u nás nikdo nic nevěděl. Rodiče mě přihlásili k Drakům, kde jsem prošel všemi kategoriemi.
Ano, byl jsem tam a trénoval s týmem, i když ne jako reprezentant, ale jel jsem jako masér. Na Floridu se jezdí už několikátý rok díky tomu, že spolupracujeme s týmem Major League Baseball Minessotou Twins. Hrajeme tam přípravné zápasy, ne přímo s hlavním týmem, ale s těmi nižšími.
Jaké to je, když přijedete někam, kde ani zdaleka neplatíte za hvězdy jako doma, ale spíš za pravý opak?
I když Američané vědí, že si herně nejsme úplně rovni, tak jako úplné začátečníky nás neberou. Navíc se jim pomalu přibližujeme. Když jsme se tam asi před pěti lety dostali poprvé, tak jsme hráli s nějakým úplně nejslabším soupeřem, a stejně nás porazili velkým rozdílem. Tenkrát jsme z toho ještě byli všichni vyjevení. Letos jsme sice také prohrávali, ale třeba jen 3:6, takže už nás tak nepřehrávali. Už to není tak, že by si na nás ukazovali prstem.
Světovým týmům se snaží Draci i reprezentace vyrovnat novým systémem tréninku. V čem spočívá?
Zaměřujeme se hlavně na to, abychom si víc věřili. To je teď asi ten největší rozdíl mezi českými a americkými týmy. Baseballista z Ameriky, když přijde na pálku, tak už když tam jde, tak se na to vyloženě těší, ví, že mu přiletí balon a on ho pošle pryč. Že s ním zkrátka zamete. My když jdeme na pálku, tak přemýšlíme o tom, že jsme předtím něco udělali špatně. Nedokážeme zapomenout na to, co bylo, neumíme dát najevo sebevědomí. Nad to se musíme povznést.
Jak se to trénuje?
Těžko. Posunovat si frustrační toleranci je z psychologického hlediska ohromně těžké. Hráč na to sám musí přistoupit, sám to musí chtít. Ne aby to dělal jen proto, že to chce trenér. Já to teď zkouším také na svých malých klucích. I oni pořád myslí na to, že se jim něco nepovede. To je ovšem špatně, už v té chvíli jsou poražení. Musí myslet na dobré věci a programovat si tak mysl.
Vám se to programování daří?
Je to těžké. Když se člověk chce posunout, tak musí být ohromně cílevědomý. První výhra je, když si hráč řekne, ano já to potřebuju, chci se zlepšit. To už mám za sebou a teď se snažím pokračovat.