Fotbalistky žijí ve dvou světech

Už na začátku tohoto akademického roku věděla brankářka prvoligových fotbalistek 1. FC Brno Jaroslava Lorencová, že toho na jeho konci nebude mít málo. Tušila, že skloubit končící fotbalovou sezonu s bakalářskými státnicemi na fakultě sportovních studií nebude jen tak. Nakonec toho musí stíhat ještě víc. Kvůli zranění spoluhráčky má velkou šanci dostat se na pozici reprezentační jedničky, a jen co udělá státnice, odlétá na kvalifikaci na mistrovství světa do Švédska. „Zranění spoluhráčky mě mrzí, ale za to, že dostanu šanci zahrát si, jsem moc ráda. Jen to mohlo přijít někdy jindy,“ říká studentka, která se věnuje sportu, jenž se u nás pro ženy pořád ještě úplně nevžil.

Jak reagovali rodiče, když jste jim oznámila, že opravdu chcete hrát fotbal?
Táta mě od toho ze začátku zrazoval, ale on sám chytal, a když viděl, že se mi daří, tak mě začal podporovat. Chytal také bratr, proto fotbalem žila i máma, a i když se jí můj nápad nejdřív nelíbil, tak už mi také drží palce. Jenom babička občas vytahuje komentáře ve stylu, že mi říkala, že budu mít křivé nohy (směje se).

V současnosti jste hráčkou 1. FC Brno, ale do Brna jste přestoupila až jako středoškolačka. Diskutuje se o přestupech v v ženském fotbale tak jako o těch v mužském?
Ne, transferů se moc nedělá, bývají dva nebo tři v přestupním období. Týmy se většinou nemění. Jen když se objeví nějaká hvězdička v družstvech mimo Spartu a Slavii, tak si ji ty dva týmy stáhnou. Ale to je pak hodně poznat, opravdu dobrých fotbalistek v týmech mimo Prahu moc není, takže když jedna odejde, hra celého týmu tím hodně trpí. Nepřestupuje se tolik i proto, že muže fotbal živí, nedělají nic jiného. My přitom musíme zvládat školu, práci, řešit ostatní věci okolo.
Zmínila jste nadvládu pražských celků v ženském fotbale. Jak to, že je Brno, druhé největší město v republice, nemůže dostihnout a je pro ně větší hrozbou co do počtu obyvatel ne tak významné Uherské Hradiště?
Praha má a ještě dlouho asi bude mít navrch, ženský fotbal tam má větší tradici, začali s ním dřív. Co se týče Hradiště, tedy 1. FC Slovácko, tak tomu my se na hřišti dokážeme vyrovnat, ale nakonec nás vždycky něčím přehraje. Je to i tím, že máme mladší tým, věkový průměr našich hráček se pohybuje kolem 18 let. Chybí nám zkušenosti a vůdčí typy, které umí nabudit ostatní.

Jaké máte vztahy s fotbalisty sledovanějšího A týmu?
Potkáváme se jen na klubových společenských akcích. My brankářky jsme na podzim měly stejného trenéra jako mužský ligový tým, často chodíváme na jejich zápasy. Ale oni na nás nechodí, což nás mrzí.

Berete je jako inspiraci?
Ženský fotbal se hodně odvíjí od toho, jak se vyvíjí mužský. Dřív platilo, že brankářka musí umět jenom chytat, a když chytne balon, je všechno v pořádku. Teď po nás trenér chce, abychom nezůstávaly jenom v bráně, hrály nohama, rozehrávaly. Totéž platí i v řešení herních situací.

O gólmanech se říká, že to je svět sám pro sebe. Platí to i pro brankářky?
Určitě. Máme svoje gólmanské tréninky, což nás od ostatních odlučuje. Holky, které nastupují v poli, se učí rozehrát, přihrát, kdežto my pracujeme hlavně rukama. Máme takový svůj svět. Ale neplatí, že bychom byly nějaké podivínky.

Žena, která hraje fotbal, se v Česku pořád bere jako něco výjimečného. Vnímáte to?
Kdyby to měl člověk řešit, tak by se z toho zbláznil. Jsou dvě skupiny lidí. Jedna nás obdivuje a podporuje, a pak druhá, především ženy, kterým když řeknu, že hraju fotbal, vrhají opovržlivé pohledy.

Je fotbal sport, který může hrát kterákoliv dívka?
Těžko půjde hrát fotbal holka, která tráví většinu dne vybíráním oblečení a staráním se o to, jak vypadá. To ale rozhodně neznamená, že jsme my fotbalistky nějaké mužatky. Ostatně i proto jsme fotily kalendář, a vím, že ho dělaly i slávistky a sparťanky, kde jsme na sobě měly jen trenýrky. Chtěly jsme dokázat, že nejsme ošklivé. Většina z nás má na hřišti jeden svět a mimo něj druhý. Jsme trochu rozdvojené osobnosti, i já se občas divím, jak se na hřišti dokážu chovat. Ale když z něj slezu, tak se taky ráda hezky češu a chodím v sukních.

Jako reprezentantka jste se dostala do různých zemí. Jak berou ženský fotbal jinde?
Všude jinak než u nás. Ve Švédsku hraje fotbal každá třetí holka a vůbec jim to není divné. Je to, jako by u nás dělala atletiku. V Americe je zase ženský fotbal mnohem populárnější, mužský zajímá tamější fanoušky mnohem méně. Když holky hrály kvalifikaci v Anglii, přišlo pět tisíc lidí. Tady přijde devadesát, a většinu z toho tvoří rodinní příslušníci.

Trápí vás to?
Moc to neřešíme, na nízké návštěvy jsme zvyklé, lepší jsme nezažily. Na ligu chodí třeba padesát lidí, na reprezentaci si lidé cestu najdou snadněji. Na ženský fotbal se paradoxně víc chodí na vesnici. Když se předělávalo naše hřiště, hrály jsme chvilku ve Vojkovicích u Brna. Lidé brali naše utkání jako zpestření a kolem hřiště bývalo vždycky plno.