U běžného člověka se nervozita projevuje třesem rukou, to u vás ale nemůže. Takže nervozita se střelců netýká?
Mně se neklepou ruce, spíš mi buší srdce, což mi vadí víc. Možná působíme, že nejsme nervózní, ale většinou jen děláme takový dojem. Každý má nějaký svůj recept, jak s nervozitou bojovat, i když musím přiznat, že já jsem ho ještě úplně nenašla. V běžném životě moc nervózní nebývám, ale na závodech mám s trémou problémy.
Střílela jste jako malá jen tak pro zábavu do stromů, nebo vás ke střelbě přivedli rodiče?
Ani jedno, u mě to bylo úplně jinak. Začala jsem poměrně pozdě, až v patnácti, a to jenom proto, že máma se vzdáleně znala s mým dnešním trenérem. Ten jí nabídnul, jestli střelbu nechci zkusit. Do té doby jsem o vzduchovce neslyšela.
A co vám rodiče řekli, když vás střelba chytla a začala jste závodit?
Líbilo se jim to. Nedávno máma vzpomínala, že když jsem začínala, tak jí trenér říkal, že do půl roku se dostanu na mistrovství republiky. Ona to odmítala s tím, že je to hloupost, že se na takový závod nemůžu tak rychle dostat. Nepočítala s tím, že bych se mohla dopracovat tak daleko. A dnes jsem už úplně někde jinde.
Ten všechno nezachrání. Myslím, že je to tak půl na půl. Něco jako talent člověk mít musí, ale víc je potřeba dřít. Já trénuju třikrát čtyřikrát týdně a o víkendu závodím. K tomu se musí připočítat dojíždění na střelnici do České Lípy, protože v Brně se momentálně není kde připravovat.
Neuvažovala jste někdy, že byste vzdala dojíždění do školy a živila se střelbou? Jde to vůbec?
Jde, jen v České republice máme asi dvacet profesionálních střelců. Je pravda, že už jsem na to myslela, ale došla jsem k názoru, že zabývat se celé dny jen střelbou, bych nechtěla. Vyhovuje mi, že ji teď mám hlavně jako koníčka.
Mimochodem ten koníček má pro laika docela složitou klasifikaci a spoustu disciplín. Podle čeho se dělí?
Podle rozměru nábojů. Do vzduchovky se dávají malé diabolky, do malorážky patrony, ty mají v průměru pět až šest milimetrů, a do brokovnice jsou ještě větší. U jednotlivých zbraní se pak už jen střídají polohy, v nichž se střílí, a počet ran.
A jak se vybírá, kdo bude v jaké disciplíně závodit? Podle toho, která zbraň člověku padne do ruky?
Jednak podle toho, co koho baví, ale rozhoduje i to, do jakého oddílu člověk patří. Já jsem začala střílet doma v Manušicích, a tam většina lidí střílí z pušky, takže to automaticky vyplynulo ze zaměření oddílu. Jak vůbec vypadá trénink střelce? Stačí jen střílet, nebo je třeba ještě posilovat záda, která asi v neprůstřelné vestě dostávají zabrat?
Ona není neprůstřelná. Je z hodně pevné látky a kůže, takže je tvrdá a střelce drží, aby měl větší stabilitu. Ale že by mě zachránila před nějakou zbloudilou ranou, to tedy ne. Máme fyzickou a střeleckou přípravu. Ta druhá vypadá třeba tak, že se soustředím na jeden fragment celého střeleckého postupu. Důležitý je suchý trénink, to znamená, že dělám stejný proces jako při závodě, nabíjím, mířím, ale náboj do zbraně vůbec nedám a nevystřelím. Je to monotónní, nebaví to, ale moc to pomáhá.
Jako vlastník zbraně máte zbrojní průkaz. Ten se vydává sportovcům, myslivcům, ale i pro osobní ochranu. Uvažovala jste někdy, že byste si udělala i tuto kategorii?
Ne, to určitě ne. Já bych si nikdy nepořídila zbraň s vědomím, že by někdo přišel a já bych na něj měla vystřelit. Ani náhodou. To, co dělám já, a možnost vystřelit na člověka úplně odlišuju, to spolu vůbec nemá co dělat. Ostatně já jsem nikdy ani na závodech nezažila, že bych někdo někoho omylem postřelil.
Ve filmech se ovšem střílí často. Stává se vám, že se jako odborníci v jiných oborech usmějete, když vidíte, jak herci něco z vašeho oboru ztvárňují?
Vždycky mě pobaví, když má někdo pistoli a střílí bez ohledu na to, že má zásobník jen na několik nábojů. Nebo když střílí a zbraň má zešikma. Tak se nemůžou do ničeho trefit. Docela se u toho bavím.