Komu všemu dnes pomáháte?
Na prvním místě mám na starosti Zbrojovku a pak svůj atletický oddíl, kde trénuju asi 70 dětí. Spolupracuju s thajboxerem Tomášem Hronem, jemuž dělám tréninkový plán. K tomu pomáhám asi třem závodníkům na horských kolech a různě konzultuju s jinými sportovci. Často někdo zavolá s tím, že neví, co by se svým tréninkovým plánem měl udělat, a potřebuje ho systematizovat.
Nebere to hlavní trenér takového sportovce jako znevažování svých schopností?
Kupodivu většina sportovců přijde se svým trenérem. Bylo to tak v případě bikrosaře Michala Prokopa, který se zúčastnil olympiády, nebo triatlonisty Martina Krňávka. Horší je to v atletice. Mezi atletickými trenéry v Brně panuje neuvěřitelná řevnivost. Funguje tady totiž kolem 27 oddílů, což je víc než na zbytku jižní Moravy dohromady.
Připravujete závodníky v různých odvětvích. Liší se jejich příprava?
Ohromně. Vychází ze struktury sportovního výkonu, každý sport vyžaduje různou úroveň různých pohybových dovedností. Pak už se jen aplikují určité principy a modely přípravy, přičemž se vychází jak z výzkumů, tak i ze zkušeností.
Liší se v první řadě týden od týdne, záleží, v jaké části přípravy se sportovec nachází. Atleti mají v sezoně většinou dva vrcholy – jeden na dráze a druhý v létě, kdy musí mít top výkonnost. Boxer typu Tomáše Hrona má za sezonu vrcholů tři až pět a bohužel to není v pravidelných periodách, ale podle toho, jak se podaří nasmlouvat zápasy. V atletice se pracuje relativně jednoduše. U běhů na dlouhé trati se nejdřív nabíhají obrovské objemy a jak se blíží závodní období, objemy se postupně snižují a tréninkový proces intenzifikuje. U Tomáše se vychází z toho, kolik je na přípravu času. Máme třeba jen měsíc, a proto se zaměřujeme na vysoce intenzivní trénink o relativně nižším objemu.
To ale není zrovna šťastný způsob přípravy, ne?
Není, ale jinak to dělat nejde. Od sportovce to vyžaduje enormní úsilí, ale já jsem ještě nepotkal tak cílevědomého a houževnatého sportovce jako je Tomáš Hron. On není extrémně velký talent, ale všechno dohání pílí. Ví, že svému tělu škodí, a pokud chce boxovat ještě za pět let, musí se o něj starat. A on o něj opravdu pečuje. Každý den chodí na masáže, do vířivek, dochází za fyzioterapeutkou a výživové doplňky řeší s odborníky.
Více času ovšem věnujete brněnským fotbalistům. Těm se letos ale hrubě nedaří a v tabulce se pohybují na sestupových příčkách. Dá se v tomto ohledu něco napravit kondiční přípravou?
Dobrou kondiční přípravou se dá hodně získat a špatnou hodně ztratit. V případě Zbrojovky si ale vůbec nejsem jistý, co by jí mohlo z hodiny na hodinu pomoct. V kolektivním vrcholovém sportu v Česku je obecně problém, že se jeden kondiční trenér stará o 25 hráčů. Když se připravuje v posilovně individuální sportovec a ví, že má pracovat s maximálním odporem, tak si ho tam naloží. U fotbalistů to všeobecně neplatí. Je těžké uhlídat, aby trénovali opravdu efektivně. Ale s tím se asi potýkají všichni fotbaloví trenéři. Musím myslet i na to, že v týmu působí osmnáctiletí hráči, kteří regenerují relativně rychle, a pak třicetiletí, kteří na regeneraci potřebují někdy dvakrát tolik času. Skloubit to dohromady tak, aby byli na zápas všichni dobře připraveni, prakticky nejde. Takže svoji práci dělám s tím, že jsem si vědom určitých omezení.
Dají se ta omezení odstranit?
V Česku v současnosti neexistuje možnost, jak tréninkový plán sestavit, aby vyhovoval stoprocentně všem hráčům. Jinde ano. Před dvěma lety jsem byl na konferenci v Bratislavě, kde vystupoval i muž, který se zúčastnil kondiční přípravy Realu Madrid. Na jednoho hráče tam připadali tři lidé z realizačního týmu. To se to pak pracuje (směje se).
Láká vás něco takového?
Člověk určitě skryté touhy má, ale myslím, že je nereálné, že bych se k něčemu takovému dostal. A i kdyby ano, tak jsem v Brně vázaný rodinou a prací pro fakultu i pro Zbrojovku. Pokud mě budou chtít a mě to bude pořád bavit tak jako teď, tak bych určitě odejít nechtěl.
Čas od času se ale ozývají hlasy, že se z fotbalu stala hra atletů, kteří už si tolik nerozumí s míčem. Co si o tom myslíte?
Současný fotbal se od toho před třiceti lety neliší v tom, co hráči umí s míčem, ale v tom, že fotbalista dnes dokáže tytéž věci udělat nesrovnatelně rychleji. Podle mě jsou současní fotbalisté atleti, kteří umí excelentně pracovat s míčem.