Je vám 34, je už čas na bilancování kariéry?
Myslím, že ne. Aspoň já nikdy nic takového nedělám. Na hezké věci člověk vzpomíná rád, ale stejně musí řešit, co se děje aktuálně.
Určitě už by ale bylo za čím se ohlížet. Jen v české lize jste prošel Opavou, Pardubicemi, Brnem, Prostějovem a teď hrajete v Plzni. Kde vám bylo nejlépe?
Podle umístění by se mohlo zdát, že v Opavě, se kterou jsme skončili druzí. Sešla se tam ohromná parta, celé město basketbalem žilo. Ale já tehdy teprve začínal. Daleko raději vzpomínám na Pardubice, kde jsem začal pravidelně nastupovat. Nejdřív mi to moc nešlo, ale trenér mě podržel, říkal mi, že se musím naučit hrát i s tím, že občas dělám hlouposti. Úplně nejvýš ovšem stavím třetí místo, které jsme uhráli s Brnem. Byl jsem tehdy první rozehrávač.
K Brnu se ovšem pojí i negativní vzpomínky. To když měl klub finanční potíže a vy jste vyjednával doplacení dlužných výplat.
Byly to těžké měsíce. Pokaždé, když jsme přišli do šatny, tak každý řešil jenom peníze a co bude dál. Basketbal není fotbal nebo hokej, aby někdo měl našetřeno tolik, že by si nevšiml, když mu dva měsíce nepřijde výplata. Nejvíc mi ale vadilo, že se k nám tehdy vedení klubu nezachovalo slušně, a i když věděli, že peníze v nejbližší době nedostaneme, neřekli nám to. My pořád čekali, až jsme propásli přestupní termín, takže nikdo nemohl odejít. Bylo to ubíjející.
I po tom všem jste se ale nechal slyšet, že byste se do Brna rád někdy vrátil. Je to proto, že váš současný klub Plzeň zatím v sezoně vyhrál jen dvakrát? Sám o sobě říkáte, že neumíte prohrávat…
Ne, to určitě ne. V Plzni je škoda jen to, že do ní člověk jede z Brna tak dlouho (směje se). Jinak jsem spokojený. I když tam má basketbal těžkou pozici, hlavní sporty jsou fotbal a hokej, klub se teprve rozjíždí, v lize jsme nováčci a hodně spoluhráčů se teprve rozehrává, tak mám z klubu moc dobrý pocit. Všichni se chtějí zlepšovat.
Basketbalista Vrubl počtu bodů patří mezi pět nejlepších nahrávačů v historii české nejvyšší soutěže Mattoni NBL. Foto: Tomáš Muška.
Do Plzně jsem měl přestoupit od začátku sezony, ale přihlásil jsem se na doktorské studium a zrovna v té době mi nabízeli novou smlouvu na tři roky i v Brně. Řekl jsem si, že to spojím a budu v Brně hrát i studovat. Jenže angažmá v Brně se nakonec nedomluvilo a já přemýšlel, co dělat. Přihlásil jsem se na prezenční studium, byl jsem za to rád a nechtělo se mi to hned měnit. Lidé z Plzně mi ale pořád volali, skutečně o mě stáli, tak jsem si řekl, že to zkusím skloubit. Takže teď jsem v pondělí a v úterý na fakultě, na odpolední nebo večerní trénink chodím s B týmem Prostějova. Ve středu jedu do Plzně, kde trénuju večer a ve čtvrtek a v pátek dvakrát. V sobotu většinou hrajeme a ještě v noci jezdím zpět do Brna.
Na fakultě se potkáváte s trenérem Tomášem Pětivlasem, který vedl vaši bakalářskou i diplomovou práci a v současnosti trénuje Zlín. Rozebíráte spolu situaci Plzně?
Basketbalistů se nás na fakultě potkává víc a vždycky to řešíme. S nadsázkou říkám, že driblujeme i ve snu. Ale s radami je to těžké, pracovat s týmem musí hlavně náš plzeňský trenér.
V obou pracích jste se zabýval tématem, které je vám blízké, basketbalem. Předpokládám, že podobné je to i s projektem na doktorském studiu.
Ano, i když se dám trochu jiným směrem. Nedávno jsem měl zánět v kotníku, přetěžovalo se mi chodidlo, protože jsem ještě neměl vložky na míru, které od té doby mám, a hrál jsem s tím tak dlouho, až se mi šlacha utrhla. Podobnými problémy trpí víc hráčů, navíc potíže se často z kotníků stěhují dál do nohy. Můj projekt spočívá v tom, že budeme měřit basketbalisty − nejdříve ty, kteří hrají bez vložek, pak je dostanou a za tři měsíce je změříme znovu a budeme zjišťovat, jak to nohám pomohlo. Z národního týmu mám zkušenost, že všichni s vložkami hrají. V Česku si na ně hráči ale zvykají pomalu a většinou si je berou až tehdy, kdy mají problém. Projekt by je měl přimět k tomu, aby se o sebe víc starali.