Teď si zjednává respekt jinde. V roce 2004 ukončil profesionální kariéru a nastoupil jako manažer do rodinné firmy, která se zabývá zpracováním kovových odpadů a hutnictvím neželezných kovů.
„Nejsem praktik, který prošel továrnami přímo, ale podrobné znalosti odsud naštěstí nepotřebuju. Starám se hlavně o obchod,“ popisuje absolvent Právnické fakulty Masarykovy univerzity.
Přesto pro vás přechod z právnického prostředí a od volejbalu do kovovýroby asi nebyl jednoduchý, že?
Po škole jsem byl deset let v zahraničí a pak jsem naskočil do vlaku oborem téměř nepoznamenaný. Práva využívám v práci tak, že se potkávám se smlouvami, ale než bych je dělal, tak je spíš připomínkuju. Sport naučí člověka disciplíně, ochotě na něco čekat a spolupracovat. Ale jako sportovec má člověk jednodušší život. Žije si ve svém uzavřeném světě, který mu jiní moc nenarušují. Klub se o všechno postará a na hráči je, aby odvedl svůj výkon. Tady je to naopak. Já se musím postarat o zaměstnance, aby měli práci, aby byla nějak organizovaná a aby se společnost aspoň trochu pohybovala dopředu. Ale za šest let už jsem se spoustu věcí naučil.
V jednom z dřívějších rozhovorů jste říkal, že váš obor hodně postihla ekonomická krize. Už se situace zlepšila?
Hutnictví a navazující obory vnímá bankovní sektor trochu jako černou ovci, investoři se neshání lehce. Dá se říct, že nás krize postihla zásadním způsobem, celou naši skupinu jsme zredukovali asi na polovinu. Ale řekl bych, že loňský rok už dopadl nad očekávání dobře.
Volejbalista Ivo Dubš hrál v českém reprezentačním týmu od 90. let, později se stal jeho kapitánem. Sportovní kariéru ukončil v roce 2004.
Je to pravda. Školu jsem končil v roce 1999 a domluvili jsme se tak, protože i on už tehdy měl svoje léta. Řešili jsme, jestli se chci vrátit domů, a dohodli jsme se na čtyřech letech. Tehdy jsem hrál v Cannes, ale přišla mi nabídka z Paříže, z týmu mistra Francie, což se těžko odmítalo, tak jsem si to nakonec ještě o rok prodloužil. Ale ten už moc podařený nebyl. V Paříži se měnil trenér a hodně i hráči. Ve městě se mi žilo výborně, užil jsem si to, ale po sportovní stránce už to bylo horší.
Přemýšlel jste, co byste dělal, kdybyste s návratem domů nesouhlasil? Šel byste trénovat?
Podobnou otázku pokládám už asi šest let svým tehdejším spoluhráčům. Oni v tomto postavení jsou, většina z nich pořád ještě hraje, protože nic jiného neumí. Někteří si dělají trenérské kurzy, ale být trenérem, to je kočovné řemeslo. Nejsem si jistý, že si to uvědomují. Sami často neví, co by chtěli dělat, a to je škoda. Většina z nich působila v zahraničí, teoreticky by měli znát jazyk země, kde žili, ale často to tak není. Nemůžu nikomu nic vytýkat, ale já jsem se všude, kde jsem byl, snažil navazovat kontakty, bavit se o možnostech a dnes se mi to vrací. Spousta lidí na něco takového ale rezignovala.
U volejbalu jste poté zůstal alespoň jako manažer reprezentace. Z jakého důvodu jste v této funkci skončil?
Označení manažer je trochu nadnesené. Moje práce měla dvě polohy. Díky svým kontaktům jsem měl za úkol shánět pro svaz sponzory a pomáhal jsem trenéru Zdeňku Haníkovi na velkých akcích. Ale ne s trénováním, spíš zařizování okolo, protože jsem se v zahraničí domluvil a znal jsem rozhodčí a funkcionáře. Skončil jsem proto, že přístup některých hráčů se neslučoval s mým. Nechovali se tak, jak si představuju, že by se reprezentant měl chovat. Chápu, že hráče dnes živí kluby a reprezentace je v roli popelky, protože jim nikdy tolik nezaplatí. Ale hráč přece nereprezentuje proto, aby si tím vydělal peníze. Jde o to, že má morální závazek vůči zemi, ve které vyrostl a kde mu dali možnost vyniknout.
S podobnými potížemi se potýkají i jiné sporty. Napadá vás, jak myšlení nejen některých volejbalistů změnit?
Jsem přesvědčený o tom, že za to může výchova doma a ve škole. Ale obávám se, že v tomto ohledu jako národ všeobecně pokulháváme. Všechno se řídí jen penězi a na nějaké morální principy nebo hodnoty se nikdo moc nedívá. Pocit přináležitosti ke společnosti se vytrácí.