Sice to není ta olympiáda, kterou sledují u televize miliardy lidí, ale zážitek mají sportovci z univerziády stejný. Aspoň to tvrdí student Právnické fakulty Masarykovy univerzity Michal Matouš, který Česko na únorové olympiádě vysokoškoláků v Turecku reprezentoval v ledním hokeji.
„Těžko se to popisuje, ale jsem z toho pořád ještě nadšený. Slavnostní zahájení nebo závěrečný ceremoniál byly nádherné,“ vzpomíná hokejista druholigové Techniky Brno.
Do reprezentace se dostal díky přímluvě oddílového trenéra, který ho doporučil na přípravný kemp. V něm zaujal, a i když se kádr postupně zužoval, Matouš se propracoval až do toho, který ve městě Erzurum bojoval o vylepšení čtvrtého místa z předchozí univerziády.
To se však nakonec nepovedlo. Češi skončili sedmí. „Ale nedá se říct, že bychom předváděli špatné výkony. Jen produktivita byla špatná, stříleli jsme do tyček,“ popisuje Matouš.
Na neproměňování brankových příležitostí reprezentanti doplatili zejména v utkání proti Japonsku. „I když jsme hráli padesát minut u nich ve třetině, na nájezdy jsme nakonec prohráli,“ přibližuje posluchač právnické fakulty.
Tento nepovedený duel ve skupině Čechy odsoudil k tomu, že se podruhé v turnaji potkali s neobyčejně silným ruským výběrem. Rusové je přehráli i podruhé a reprezentantům nezbylo než bojovat už jen o sedmou příčku. „Za porážku od Rusů se ale nemusíme stydět. Měli v týmu hokejisty z Kontinentální hokejové ligy nebo vítěze světového šampionátu v kategorii do dvaceti let,“ srovnává Matouš s Čechy, kteří tým skládali většinou z druholigových hráčů.
Kdo by z toho usuzoval, že Rusové vymysleli skvělý systém, v němž hokejisté stíhají studovat na vysoké škole a k tomu pravidelně nastupovat v druhé nejlepší soutěži světa, ten se ovšem plete. Všechno je trochu jednodušší.
„Dívali jsme se na soupisku a 80 procent jich studovalo stejnou fakultu. Myslím, že měli hodně čerstvé indexy,“ nedělá si Matouš iluze o poctivosti soupeřů při skládání týmu. I když ho to štve, chuť zahrát si na univerziádě ještě jednou mu to nebere. „Na Turecko budu do smrti rád vzpomínat, a proto bych chtěl jet i za dva roky do Mariboru.“
