Nejdřív jsem se bránila, v mojí hlavě něco takového nepřicházelo v úvahu, ale v současnosti trénuju thajbox dvakrát denně,“ vzpomíná dnes už doktorandka Mlejnková, která se momentálně chystá na svůj první zahraniční zápas do Kyjeva.
Jak lidé reagují, když jim řeknete, že boxujete?
Část z nich je vyděšená a hned se začnou ptát, kolik mám modřin a jestli už jsem měla zlomený nos. To v žádném případě, nosy si nelámeme. Jiní hned řeknou, že mají strach a nechtěli by ode mě dostat, což mě vždycky rozčílí, protože nevím, proč by člověk, který boxuje, měl na potkání někoho bít. Jistě, nemůžu mluvit za všechny, ale lidé, kteří bojují závodně, jsou trénovaní a umí se ovládat. Moc dobře totiž znají následky. Ví, že mají sílu a jak moc by druhému mohli ublížit.
A vaše reakce?
Často se mě dotkne, že si lidé myslí, že boxeři se jen mlátí do hlavy. Přitom k nám do klubu chodí trénovat vysokoškoláci, právníci nebo lékaři, pro které je box nejlepší relaxace. Náš trenér říká, že box není o bití, ale o tom naučit se, jak se nenechat bít. To se lidem snažím taky vysvětlit.
Kolik dívek nebo žen se v republice věnuje thajboxu? Je tady velká konkurence, nebo musíte jezdit na zápasy do zahraničí?
Hodně se to odvíjí od toho, do jaké váhové kategorie člověk náleží. Já mám smůlu v tom, že patřím do relativně vysoké váhové kategorie do 72,5 kilogramů. V té nás v republice bojuje asi pět. Z toho už jsem dvě holky porazila a se zbylými dvěma se zatím nepodařilo zápas domluvit. Proto se teď chystám na zápas do Kyjeva. Být nejlepší u nás není těžké, ale třeba na Ukrajině se ve stejné váhové kategorii sejde padesát holek.
Jak vycházíte s mužskými kolegy?
Vzhledem k tomu, že jsem u nás v klubu zatím jediná závodnice, tak trénuju s nimi. Chvilku se na mě taky dívali skrz prsty, nebo spíš nevěděli, jak se ke mně chovat, ale brzo zjistili, že mě můžou brát normálně. Ačkoliv na tréninku na mě samozřejmě nejsou tak tvrdí jako na sebe. Že bych si k nim ale chodila pro rady nebo oni chodili za mnou, to ne. Jsem typ, který si jen tak od někoho domlouvat nenechá. I v klubu je jen pár lidí, od kterých radu vezmu. Mezi nimi třeba mistr světa v thajboxu Tomáš Hron. Ale jinak jsem schopná odseknout i trenérovi.
Box bolí. Zvykne si člověk na rány?
Nejhorší je vždycky ta první. Ani ne proto, že to bolí, ale člověk se bojí, jestli to bude bolet a jaká rána bude. Pak zjistí, že to není tak hrozné, a strach přejde. Ženy ale bojují jinak, nejdou do boje tak zpříma jako muži, nedávají takové rány. Jsme vychytralejší a lstivější. V tom je naše síla.
Bavíme se o thajském boxu, ale na univerzitě jste učila aikido. Dnes už ho necvičíte?
Studovala jsem speciální edukaci bezpečnostních složek a trenérství, kde jsme dělali různé úpolové sporty – judo, zápas a mimo jiné také aikido. Na to jsem se soustředila, nešly mi pádové techniky, tak jsem začala chodit na speciální tréninky a postupem času aikido i vyučovat. Později jsem ale začala závodit v hodu oštěpem a oboje už najednou dělat nešlo. Cítila jsem, že atletika mi dává víc, a aikida nechala, ačkoliv jsem mu dodnes vděčná za to, že mi dalo klid a neuvěřitelnou rozvahu. S atletikou jsem ale musela přestat kvůli operovaným kolenům. Kondiční trenér Jan Cacek mi hledal nějaký nový sport a přišel s tím, jestli jsem viděla film Million Dollar Baby, který je o dívce boxerce. Tehdy jsem hned vystartovala, ať o tom ani neuvažuje.
Ale nakonec jste to přece jen zkusila.
Tři měsíce mě přemlouval, tak jsem podlehla a řekla, že se půjdu na trénink podívat. Chvíli jsem se dívala a pak mě můj dnešní trenér Karel Kaiser donutil to zkusit. Poskakovala jsem před zrcadlem, za dva dny zase a pak jsem tam poskakovala třikrát týdně a za čtrnáct dní už každý den. Dnes trénuju dvakrát denně.
Aikido vylučuje rivalitu, nejde v něm primárně o boj, ale o cvičení samotné. Je to spíš životní styl. Dá se tak brát i thajský box?
Určitě dá a myslím, že ho tak spousta lidí i bere, ale ne u nás. Thajci nebo Asijci obecně před zápasem v klasickém thajském boxu tancují tanec wai-kru, čímž vyhání zlé duchy z těla. Je to rituál. Něco takového ovšem komerční televizní stanice do vysílání nezařazují, není to pro ně ničím zajímavé. Ony chtějí vidět boj a znát vítěze. Odsud plyne dojem, že jde v thajském boxu právě jen o boj a nic jiného.
Aikido vs. thajbox
Aikido
je japonské umění sebeobrany, založené na myšlence neagresivity. Akce protivníka se ruší údery, pákami a hody a různými pohyby kolem boků obránce. Významnou složkou tohoto umění je i práce s dechem.
Thajbox
je plnokontaktní bojové umění původem z Thajska, jeden z nejtvrdších bojových sportů vůbec. Využívá údery i kopy, na rozdíl od kickboxu jsou v něm povoleny také údery koleny a lokty. Bojuje se navíc i v dlouhém klinči, tedy zaklesnutí pažemi.