Pro 22letou studentku fakulty sportovních studií Janu Šikulovou to ovšem tak úplně neplatí, do světové špičky patří pořád. Možná právě proto od ní nikdo stížnosti na tvrdý trénink neuslyší. „Gymnastika mě pořád ohromně baví, je to moje životní náplň. Kdybych nezávodila, stejně bych cvičila jen tak pro radost,“ popisuje vztah ke svému sportu Šikulová, která před pár týdny absolvovala mistrovství Evropy v Berlíně.
Jak se vám na šampionátu vedlo?
Kvalifikace se mi povedla, dostala jsem se mezi nejlepších dvacet čtyři závodnic, to znamená do finále víceboje a celkově jsem skončila devatenáctá. Do finále na jednotlivých nářadích jsem nepostoupila, trošku se mi nepovedla bradla, neudělala jsem jednu vazbu. Nebyla to hrubá chyba, ale když se sečetla s jinými drobnostmi, na finále to nestačilo. Každopádně jsem spokojená, mým cílem bylo dostat se do finále ve víceboji nebo na nářadí. Víc jsem sázela na bradla, ale když se povedl víceboj, byla jsem také spokojená. Tolik bodů jako v Berlíně jsem za poslední čtyři roky nezískala. Vždycky jsem sice měla natrénováno, ale na velkých závodech jsem dělala chyby.
Bylo to nervozitou?
Ano, bojuju s ní odjakživa. I když závodím léta, nervózní jsem pořád stejně. Nejde natrénovat nemít trému. Jediné, co pomáhá, je pocit, že vím, že jsem se dobře připravila.
Na šampionátu vítězily dívky, kterým je šestnáct sedmnáct let. Slýcháte kolem sebe, že už máte ve svých dvaceti dvou nejlepší léta za sebou?
Určitě, navíc já jsem na gymnastku docela vysoká, měřím 170 centimetrů, takže vybočuju věkem i vzrůstem. Musí mi dokonce zvedat bradla, což se kromě mě týká snad už jen jedné závodnice v Evropě. Ale snad to ještě není tak hrozné. Když mám výsledky a učím se dokonce nové prvky, tak není důvod končit jen kvůli věku. Spíš si gymnastiku užívám, je mojí životní nápní, takže i kdybych nezávodila, tak bych stejně cvičila jen tak pro sebe.
V Česku mladá generace gymnastek chybí. Čím to, že v jiných zemích dokážou děti ke gymnastice přivést, i přes jejich klesající počet, a u nás ne?
Hodně dětí cvičí gymnastiku v Rusku nebo v Číně. Čína leží úplně mimo všechny kategorie, umí vychovat skvělé sportovce, ale děti vidí svoje rodiče třeba jen jednou za rok a žijí ve velmi tvrdých podmínkách. V Rusku mají především jiný systém než u nás – komplexní centra, kde děti připravují. A za hodně vděčí i tomu, že disponují výbornými trenéry, kteří dnes chybí nám. Je jich málo pro dospělé závodníky, natož pro ty nejmenší. Ti dobří nemají čas na to, aby ho věnovali dětem, ale bez toho se neposuneme dál.
Neodrazuje děti a rodiče i to, že podle některých je gymnastika pro děti spíš trápení než radost?
To podle mě neplatilo nikdy a tím spíš to neplatí dnes. Pokud by mělo dítě pocit, že ho někdo trápí, tak se rozbrečí a jde domů. Proto se všechno musí dělat hrou. Ale i když jsem byla malá já, tak jsem nikdy z tréninku špatné pocity neměla. Jistě, když se učí nejtěžší věci, musíte hodně dřít, nemáte volný čas, ale přesto mě to ohromně bavilo. Hodně záleží na individuálním nastavení člověka, kdo chce a baví ho to, zůstane. Kdo ne, odejde.
Cvičení gymnastek občas vypadá docela nebezpečně. Jak se postupuje, aby se závodnice těžké prvky naučila?
V přípravkách se přirozeně začíná od základních věcí – zpevňování těla, posilování, kotouly, stojky. Aby děti mohly třeba na bradla, musí umět opravdu perfektní stojku. Postupně si osahávají nářadí, naučí se chodit po kladině, což je na první pohled maličkost, ale i to chce cvik. Všechno se dělá po velmi malých krůčcích. Trenéři se snaží za každou cenu předejít tomu, aby se děti začaly bát. Co se týče samotné gymnastiky, ty skutečně těžké věci se učí mezi jedenáctým a šestnáctým rokem.
Vraťme se ještě zpět k vám. Příští rok je olympiáda, na kterou jste se před čtyřmi lety nedostala. Jediné nominační místo pro Česko tehdy obsadila vaše kamarádka Kristýna Pálešová. Vzpomínáte na to ještě?
Občas. Fakt, že bylo jen jedno místo, a pro londýnskou olympiádu platí totéž, je hrozně stresující, na člověka to vyvíjí velký tlak. Když jsem tehdy věděla, že nepojedu, odjela jsem na dovolenou, úplně jsem vypnula a na závody jsem se nedívala ani v televizi. Bylo to zvláštní období, špatně se mi cvičilo. Ale Kristýně jsem ohromně fandila a hned jsem sledovala ve zprávách, jak se jí dařilo. Tentokrát znovu platí, že která z nás Češek udělá nejlepší výsledek na říjnovém mistrovství světa, ta do Londýna pojede. Chci, aby se mi to povedlo, dostat se na olympiádu je můj sen. Ale nechci se na to příliš upínat.