Na svém profilu na sociální síti Facebook má Jan Pošmourný fotku žraločí ploutve vynořující se z vody. „Nějakou hlubší symboliku v tom nehledejte, je to spíš nadsázka,“ směje se student Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity. Symbolika by se v obrázku ovšem hledat dala. Pošmourný je totiž český reprezentant v dálkovém plavání a koncem srpna závodil na mistrovství světa v Šanghaji a pak na letní světové univerziádě v Shenzenu.
Letošní univerziádu předcházely pověsti o tom, že se čínští pořadatelé chtějí vyrovnat olympiádě v Pekingu. Povedlo se jim to?
Plavci, kteří byli na obou akcích, říkali, že opravdu ano. Jistě, univerziáda neměla tak vysokou sportovní úroveň, ale stejně jako účastníci olympiády jsme bydleli v olympijské vesnici. Všechno bylo nové, všude kmitala spousta dobrovolníků, kteří měli na starost třeba jen to, že celý den hlídali jedny dveře. Působilo to na mě velkolepě. Na univerziádu budu rád vzpomínat i proto, že se mezi českými sportovci vytvořila fajn parta, navzájem jsme si chodili fandit na jednotlivé sporty. Viděl jsem volejbal, šerm, kousek atletiky. Ale zase jsem fandění nemohl moc přehánět, musel jsem ještě trénovat na mistrovství Evropy.
Univerziáda je zvláštní v tom, že ve většině sportů se na ní nesejde nejvyšší špička, protože spousta sportovců nestuduje. Dá se porovnat její úroveň třeba se závodem světového poháru?
V mém sportu se závodník na vrchol dostává v pozdějším věku, kolem 28 let, a to už studuje málokdo. I proto se na univerziádě objevilo jen pár známých tváří. Kdybych označil úroveň závodu na mistrovství světa pětkou jako nejvyšší známkou, tak ten na univerziádě by měl asi čtyřku. Závodilo méně lidí, ale plavalo se rychle a objevili se tam velice dobří plavci, které jsem moc neznal.
Na univerziádě jste skončil jedenáctý. Nemyslel jste si na lepší umístění?
S medailovými ambicemi jsem tam určitě nejel, ale cítil jsem, že jsem měl a mohl dopadnout lépe. Zvolil jsem špatnou taktiku, ale beru to jako zkušenost.
Před oběma akcemi v Číně se hodně řešily závodní podmínky, především příliš teplá voda. Jaké nakonec byly?
Teplotní limit, který je 31 stupňů, se na univerziádě snažili pohlídat. Když jsme šli do vody, měla 30,5 stupně, a i když se během závodu teplota určitě zvedla, myslím, že se s tím všichni vyrovnali dobře. Na rozdíl od mistrovství světa, kde organizátoři s teploměry kouzlili, jak mohli. Schválně měřili tam, kde věděli, že je voda studenější, nebo se do ní vlévá nějaký přítok.
Teplotní limit se zavedl nedávno, když jeden z plavců zemřel na finále světového poháru. Jak taková událost ovlivnila závodníky?
Bylo to příšerné. To, co se stalo, i podmínky, které na závodu ve Spojených arabských emirátech panovaly. Já jsem se tam dostal poprvé, ale kamarád z oddílu Rosťa Vítek mi říkal, že byla jen otázka času, kdy se tam něco přihodí. Voda mohla mít na sluníčku tak 35 stupňů. Přijela spousta závodníků, ale organizace pokulhávala. Pořadatelé zajistili málo doprovodných lodí, ale i tak pustili 60 mužů a 60 žen na okruh najednou. Plavci v průběhu závodu vzdávali, pár jich odvezla sanitka.
Francis Crippen, jenž v Emirátech zemřel, patřil mezi nejlepší. Co se mu stalo?
Doplavali jsme a nejdřív si nikdo nevšiml, že chybí. Ale pak ho začali všichni hledat, tak se pár lidí a organizátoři vrátili do vody a našli ho asi až za dvě hodiny na dně moře. Zkolaboval zhruba v půlce závodu, a jak bylo všechno špatně zorganizované a chyběly doprovodné lodě, nikdo si nevšiml, že se potopil.
Pomohly přísnější podmínky k větší bezpečnosti?
Všechno se začalo víc hlídat, ale když pak člověk přijede na mistrovství světa a vidí, jak moc si organizátoři přejí, aby se závod konal, a berou to tak, že než ho zrušit, to raději poručí větru a dešti, tak si nejsem jistý. Pochybuju, že by se to stalo na mistrovství světa. Rozhodčí pak sice řeknou, buďte na sebe opatrní, ale to nikdo neumí. Každý je zvyklý překonávat sám sebe a v takových podmínkách pak jde o život. Proto, když se v Šanghaji chystal závod na 25 kilometrů a plavci viděli, že už teplota stoupla příliš vysoko, někteří to raději vzdali. Nenastoupil třeba ani jeden z mistrů světa.
Vraťme se ještě k vám. Dnes je vám 23 let, ale sám jste řekl, že nejlepších výsledků dálkoví plavci dosahují až ve vyšším věku. Jak se smiřujete s tím, že si budete muset pár let ještě počkat?
Snažím se být co nejlepší už teď. Ale jistě, přemýšlím nad tím. Taky mám občas chvíle, že mě trénink nebaví. Příští rok nás čeká olympiáda v Londýně, poplavu nominační závod, a tak se motivuju myšlenkou na to, že mám šanci se na hry dostat. Moc rád bych na ně jel, i když vím, že to bude nesmírně těžké.