Jestli platí známé co Čech, to muzikant, to se dnes těžko posuzuje. Říkat by se mohlo ovšem i co Čech, to tanečník. Tradice tanečních kurzů, kterými mladí lidé procházejí na konci základních a na středních školách, je totiž v tuzemsku snad nejsilnější v Evropě.
Na taneční se často vzpomíná celý život – někdo si v nich najde partnera, absolventovi fakulty sportovních studií Janu Kohoutovi ovlivnily život jinak. To díky nim se tomuto sportu začal věnovat závodně a dnes je na takové úrovni, že už v Česku se svojí partnerkou nemají pod kým trénovat a připravovat se jezdí spíš do Itálie. „U nás se tančí hodně, ale závodní sport se víc prosazuje jinde,“ vysvětlil Kohout.
Ve vaší závodní vizitce stojí, že máte aktivní mezinárodní třídu ve standardních tancích. Co si pod tím představit?
Nic tak převratného, můžu se hlásit na mistrovství republiky. V České republice máme systém věkových a pak ještě výkonnostních kategorií, což jsou právě třídy. Od třídy D se směřuje k A a nad nimi je třída M, právě ta mezinárodní. Když se přihlásíte do svazu, tak začínáte ve skupině D. K postupu z ní musíte nasbírat určitý počet bodů a finálových umístění. Postoupit do třídy M mi trvalo čtyři roky, ale dá se to zvládnout i za tři.
Za čtyři roky s jednou partnerkou?
Se dvěma. Měl jsem štěstí, že jsem je moc neměnil. Tancuju už desátý rok a tohle se často nestává, mění se spíš víc. Ale není to dobře, protože největší úspěchy začínají přicházet většinou po dvou letech společné přípravy.
Jste specialisté na standardní tance. Proč nezávodíte v latinskoamerických?
Já jsem dřív dělal i salsu, ve které mám dva tituly mistra republiky, ale to bylo spíš jen tak pro zábavu. Proč netančíme latinu? Partnerka měla před lety únavovou zlomeninu páteře, takže jí hodně vadily rotační pohyby, kterých je v latině spousta. Někdy bych si ji rád zatančil, ale na druhou stranu ono moc nejde závodit v obou tancích na vysoké úrovni.
Vy jste se na ni propracoval. Jak jste ale začínal?
V tanečních, přirozenou cestou. Chytlo mě to. I když bratranec už dřív v kategorii D závodil, takže nějaký vzor jsem taky měl. Předtím jsem hrál basketbal, a když jsem začal chodit do tanečních, tak mi kamarádka navrhla, jestli bych nechtěl chodit i do přípravky na sportovní tanec. Říkal jsem si, že to zvládnu v pohodě zároveň s basketbalem, ale nakonec mě nový sport tak bavil, že jsem s tím starým skončil.
Dnes jezdíte trénovat do Itálie, co vás tam přivedlo?
Někde na internetu jsme našli, že bude v Žilině workshop mistrů světa, kde si budeme moct vzít individuální hodiny. Zajeli jsme tam, seminář se nám líbil, tak jsme se ptali, jestli se někdy brzo nebude učit poblíž Česka znovu, a oni nás rovnou pozvali do Itálie na intenzivnější hodiny. Pro nás je to velký krok dopředu. Ve studiu, kam jezdíme, trénuje pět mistrů světa, v Itálii se navíc závodní tanec vypracoval na daleko vyšší úroveň. Doma se nemáme moc od koho učit. Pokud chce člověk něčeho dosáhnout, musí trénovat s mistry.
Dá se říct, na kolik vás vyjde jedna závodní sezona?
Raději jsme to nikdy nepočítali, ale myslím, že za pár je to dohromady víc než půl milionu na sezonu.
Náročné jsou třeba už jen šaty tanečnic. Jak jsou na tom v porovnání s partnery?
My potřebujeme boty a frak, který je samozřejmě taky drahý, ale stojí zhruba polovinu toho, co šaty. Frak navíc vydrží i tři sezony, holky šaty mění většinou po roce. Jestli do jejich výběru mluvím? Ne, to vůbec, to je zbytečné (směje se).
Můžete porovnat, jak dlouho se na soutěž chystáte vy a jak dlouho partnerka?
Česání zabere tak dvě hodiny, malování asi hodinu se vším všudy. Já to zvládnu maximálně za hodinu a půl, taky se potřebuju učesat a nanést make-up. Holky mají ale výhodu v tom, že šaty mají oblečené za dvě minuty, s frakem je větší práce. Fraková košile nemá knoflíčky, musí se na ni dávat takové, které nejsou součástí košile. Pak člověk musí přidat zvláštní límec z plastu, aby se košile nemusela pořád prát, protože se špiní od make-upu. A na to přijde ještě motýlek, který se vzadu připíná k obleku takovou gumičkou. To už potřebují asistenci i závodníci.
Bylo těžké zvyknout si na líčení?
Na začátku to bylo takové všelijaké, ale postupně jsem si zvykl.
Zohledňují rozhodčí vzhled hodně? I když podle pravidel by tak úplně neměli, ne?
Na to, jak je pár upravený, se určitě dívají. Když se přijde na parket, rozhodčí pozorují, jak je partnerka učesaná a nalíčená a jak pár dohromady ladí. Na nižších soutěžích se stává, že mají tanečníci frak, který nesedí, nebo si partnerka oblékne moc krátké nebo dlouhé šaty, že si na ně šlape. Když je někdo jednoznačně lepší, tak se tyhle záležitosti dají přejít. Plno párů má ale výkonnost na velmi podobné úrovni a u nich pak rozhoduje i tohle.