Co se vám na šachu tolik líbí?
Šachy se mi daleko více líbily v minulosti. V dnešní době se hodně zrychlily. Není tolik času na přemýšlení, čas na jeden tah se pohybuje někde v řádech desítek vteřin. Proto teď šachy hodně stojí na psychické i fyzické odolnosti. Takový turnaj se pak dá přirovnat k sérii náročných pětihodinových písemek třeba devět dní za sebou. Je to dost stres a únava se hodně podepisuje na výkonu. Vadí mi, že teď tak moc nerozhoduje, kdo jak šachům rozumí. Nedá se totiž moc dopředu a do hloubky plánovat a je to spíš takové akčnější. Hodně lidí na to nadává. Může za to komercializace toho sportu, protože když ta partie trvá moc dlouho, tak to diváky tolik nebaví.
Kdy zažívají šachisté výkonnostní vrchol?
Dřív to byli spíš ti starší, ale při dnešním stylu hraní a přístupu k informacím jde výkon s věkem spíše dolů. Někdy před čtyřiceti lety musely být šachy krásný sport, protože se všechno vymýšlelo. Dneska si stačí přečíst knížku. V první světové stovce je dnes už deset nebo patnáct lidí do osmnácti let. To dřív vůbec nebylo myslitelné. Ale světové jedničky mají pořád tak kolem třiceti let. Se stářím přece jen trochu přibývají zkušenosti, ale ty tak maximálně mohou kompenzovat rychlost a nadšení těch mladých. S přibývajícími léty se člověk hůř vyrovnává se stresem a dělá chyby.
V simultánní partii se Tomáši Oralovi podařilo porazit i legendu světového šachu Garryho Kasparova.
Problém šachů je v tom, že na to, aby se daly ocenit, je potřeba je znát a rozumět jim. Což ovšem naráží i na přístup: co nevydělává, to nemá smysl. A šachy nikdy nebudou tak masový sport jako třeba fotbal. I když se především díky internetu stávají docela populární, protože turnaje se dají velmi podrobně sledovat po jednotlivých tazích i zpětně.
Co považujete za svoje největší úspěchy?
Když jsem byl hodně malý, tak jsem vyhrál mistrovství Evropy do čtrnácti let, pak jsem byl jednou pátý na mistrovství světa do dvaceti let a pak se mi podařilo porazit Kasparova v simultánní partii. Já osobně si toho posledního úspěchu až tak moc nepovažuji, ale hodně lidí okolo mě ano a dokonce i šachisté to berou jako něco velkého. Pro mě má šachově největší hodnotu výhra na turnaji v rapid šachu v Reykjavíku. To jsou jen půlhodinové partie, což je to, co mi zrovna moc nesedne, ale přehrál jsem tam dva lidi z první světové desítky.
Jakým způsobem se připravujete na turnaje?
Hodně dobré je běhání nebo hraní tenisu. Hlavní je udržet se v psychické pohodě. Sportovat je proto hodně důležité, zvlášť když už je člověk starší, protože je pak rychleji při turnaji unavený. Když se má pak soustředit a rychle počítat, je dobré mít trochu kondičku. Hrál jsem třeba s Anandem (hráč užší světové špičky – pozn. red.) a myslím, že jsem to šachově zvládl docela dobře, ale neutáhl jsem to fyzicky. Ke konci mi došly síly a už mě přehrál úplně lehce. Třeba Kasparov před turnajem s Karpovem, který probíhal skoro půl roku, běhával dvacet kilometrů denně, a to se mu hodně vyplatilo. Tehdy se říkalo, že Karpov na tom byl hůř právě proto, že nebyl tak fyzicky vybavený, takže ke konci už kolaboval a málem ho vezli do nemocnice.
Jak došlo k vašemu propadu na českém žebříčku?
Bývával jsem pátý, teď jsem bohužel spadl až na devítku. Nedařilo se mi na jednom turnaji. Byl jsem v Portugalsku, kde jsem odehrál svůj asi nejhorší turnaj života a ztratil jsem nějakých třicet bodů, což se mi předtím nepovedlo za posledních pět let dohromady. Ale to se občas stane. Byl to docela silný turnaj, kde se každý snaží svézt na tom, komu to nejde. Takže jsem to tam odskákal. Ve světovém žebříčku jsem dlouho býval někde kolem dvoustovky. Teď to také bude horší.
Jaké jsou ještě vaše šachové ambice?
Se šachem určitě nekončím. To asi jen tak nebude. Budu pokračovat v tom svém zvolněném tempu. Ale zároveň doufám, že se ještě zase vrátím na olympiádu. Jenže teď, když se mi moc nedaří, tak to nevypadá dobře. Kvůli škole teď na šachy nemám moc čas, protože mě čekají státnice. Snažím se v poslední době dávat přednost studiu. Předtím jsem do školy moc nechodil…