V době, kdy tento rozhovor vznikal, pobývala studentka pedagogické fakulty Veronika Partiková ještě doma v Česku. Dnes už to neplatí, na Nový rok totiž odletěla do Hongkongu, kde bude chodit do školy a taky vylepšovat bojové umění wu-šu (jiný název pro kung-fu), jemuž se dlouhá léta věnuje. S tím vylepšováním to však nemusí přehánět, na nedávném mistrovství světa ve Žlutých horách v Číně získala bronz i tak.
Jak se mladé Češce podaří, že může startovat na šampionátu v zemi, kde se kung-fu zrodilo? Přece jen v Číně ví asi jen málo lidí, kde Česko vůbec leží...
Tak to pozor, Číňané to naopak ví. Podle vlaječky nás poznávali velice dobře.
Dobře, ale jak tedy funguje proces nominací?
Všechno se děje pod hlavičkou organizace IWUF, přičemž se ob rok střídá šampionát v tradičním a moderním wu-šu. Mistrovství světa v tom tradičním je vždycky dvakrát na stejném místě a pak se posune dál, ale pokaždé je to místo pro Číňany hodně významné – třeba Shaolin nebo právě Žluté hory. U nás v republice máme pro dospělé dvě soutěže ročně a podle výsledků se vždycky z každé kategorie vybere jeden člověk.
Mohla byste přiblížit, jak se liší tradiční a moderní wu-šu?
Tradiční má primárně sloužit k tomu, aby se člověk naučil bránit, moderní je něco jako gymnastika s bojovými prvky. Tradiční wu-šu se zároveň pojí s tím, jaký má člověk být, klade důraz na pokoru a respekt k sobě i ostatním. Člověka to učí být vzorem, pořád se vyrovnává se svým egem a s tím, že ho něco bolí nebo že mu něco nejde.
Začínala jste kdysi taky s tím, že se chcete umět bránit?
U mě to bylo složitější. Začínala jsem u karate, protože když jsem byla malá, nic jiného než judo a karate se v Česku dělat nedalo. Pak jsem ale potkala svého dnešního učitele a přešla jsem za ním k wu-šu. Hodně lidí si ho vybere kvůli vidině Shaolinu a mystična kolem a pak zjistí, že to není úplně ono. Většina ale přijde právě kvůli sebeobraně. Mě osobně asi nakoply i televizní seriály, na kterých jsem vyrůstala.
A dotáhla jste to až na největší světovou akci. Jak ji Čína, kde se wu-šu zrodilo, prožívala?
Byl to pro ně velký svátek. Pořád jsme nosili reprezentační mikiny, takže nás lidé poznávali a už od letiště na nás pořád někdo pokřikoval. Město zdobily velké billboardy, které na šampionát lákaly, všude běhaly světelné nápisy vítající závodníky, odkláněla se doprava, aby měly naše autobusy zajištěnou bezproblémovou cestu, všechno vysílala televize... Zkrátka ohromná událost.
Mimochodem, jak se vlastně výkony na závodech hodnotí?
Existují dvě základní kategorie, zápas a formy, ve kterých jsem závodila třeba já – je to sestava historicky daných pohybů, člověk si ji nemůže vymyslet. Na všechno dohlíží áčkoví a béčkoví rozhodčí. První hodnotí techniku, třeba správnost postojů, jak je všechno funkční a jestli by daný pohyb fungoval ve skutečnosti, mezi čímž jsou milimetrové rozdíly. Béčkoví rozhodčí zase známkují, jestli člověk opravdu bojuje a jenom netancuje.
Máte obdobné potíže jako jinde, kde si závodníci stěžují na špatné známkování a neobjektivitu?
Hodnotí lidé, takže je to vždycky částečně subjektivní, ale asi nemůžu říct, že by mě někdo někdy ohodnotil jinak, než bych si zasloužila. Člověk se někdy může cítit nedoceněný, ale v první řadě by si vždycky sám měl sáhnout do svědomí. K wu-šu ale patří i to, že se závodník chová určitým způsobem, a neexistuje třeba, aby se vztekal.
Čeští závodníci potřebují ke svému vývoji zahraniční mistry. Jak moc jsou důležití?
Když už je člověk si-fu, tedy učitel, tak opravdu většinou má nějakého učitele v Číně, nebo zkrátka někoho, kdo je výš a není Čech. Znamená to ale, že se vidí jen párkrát ročně.
Nutí to závodníka, aby pronikal i do jiných sfér čínské kultury?
Já se učím čínsky tři semestry, i když mám pocit, že to zatím nemá úplně efekt (směje se). Ale hlavně jde o pronikání do chování a filozofie. Když se člověk setká s učitelem z Číny, tak se musí umět chovat.
V čem se musíte umět při takovém setkání přizpůsobit?
Velkou roli hraje respekt. Jako závodník vždycky patříte do určité linie, což je vaše vizitka, kterou se prokazujete ostatním. Nad sebou máte spoustu učitelů, kteří něco naučili toho, co učil vás, takže jste jim vděčná. Pravidla chování jsou vůbec striktní, i když logická. Problém nastane už tehdy, když mistrovi řeknete si-fu, což je učitel, a ne sigung, což je učitel učitele. Ten člověk totiž není můj učitel a já mu tak nemám co říkat.
Naštve se?
Ne, většinou nedá vůbec nic najevo, ale pak si to vyřídí s mým učitelem, který se dozví, že jeho žáci nevědí, jak se mají chovat. Je to ale správné, ostatně žáci si mají úctu projevovat i navzájem. Podle mě je ale jen málo sportů, ve kterých by to mohlo fungovat stejně.
Potýkala jste se s tím, když jste začínala s vlastní skupinou, kterou vedete v salesiánském středisku?
Mám tam asi dvacet dětí od jedenácti do osmnácti let, ale u nich je to trochu jiné, snažíme se, aby atmosféra byla uvolněnější. Chceme hlavně, aby si uvědomily, že kopou za jeden tým a musí si navzájem pomáhat.
Zkoušíte si na nich i poznatky ze svého oboru, sociální pedagogiky?
Ano, někdy experimentuju. V tělocvičně máme lavičku, kam si děti sedají, když jsou unavené. Normálně v tělocviku, kdyby jim někdo řekl, ať si sednou, tak jsou rády, ale my to máme naopak. Vždycky říkám, že když bude někdo dělat nepořádek, půjde si sednout, protože cvičení je za odměnu. A funguje to. Ještě víc svoje vzdělání ovšem využívám jinde, dělám totiž koordinátora preventivních programů pro školy.
