Na Masarykově univerzitě učí fyziologii plavání dálkové studenty, Silvie Rybářová toho však zvládne mnohem víc než jen pár bazénů.
Loni zdolala závod Capri-Neapol na 36 kilometrů v třetím nejlepším čase a zkraje letošního roku se pustila do ještě většího extrému. V lednu skončila druhá v argentinském klání na 57 kilometrů. Plavci se tam potýkají nejen s pořádnou porcí kilometrů, ale i se špinavou vodou a živočichy, které v ní potkávají.
Pro běžného člověka nepředstavitelný extrém zvládla Rybářová podle svých slov nečekaně dobře. „Chystala jsem se na všechny možné černé scénáře, ale žádný z nich nenastal,“ vzpomíná doktorandka z fakulty sportovních studií, která jako jedna z mála sportovkyň otevřeně mluví o tom, že spolupracuje s psychologem.
Původně jste začínala jako bazénová plavkyně, na dlouhé tratě jste přešla před čtyřmi lety. Dovedla jste si představit, že se dostanete na takové mety?
To rozhodně ne. I s dlouhými tratěmi jsem startovala nejdřív v bazénu na pěti kilometrech, pak jsem se přesunula na deset kilometrů a před dvěma lety jsem si poprvé na Balatonu zkusila 25 kilometrů. To moc příjemná zkušenost nebyla. Přemýšlela jsem, jestli má cenu se tomu vůbec dál věnovat, ale zase se to zlepšilo. Za rok jsem pětadvacítku zkusila znovu a pak jsem šla do extrémů, jako je Capri-Neapol. O lidech, kteří tohle plavou, jsem si vždycky říkala, že jsou blázni. Přišlo mi neuvěřitelné na to natrénovat, jak fyzicky, tak psychicky.
Ale nakonec děláte to samé. Jak to?
Nějak se to tak všechno semlelo. Minulý rok jsem odjížděla ze závodů z Mexika a trenér a lidé, kteří se mnou spolupracují, mi řekli, ať se zkusím přihlásit na Capri-Neapol. Řekla jsem si, že není co zkazit, přinejhorším vylezu z vody do doprovodné lodě, tak jsem se odhodlala. Nakonec jsem si odtamtud odvezla třetí místo, což byl pro mě ohromný úspěch a impulz do další práce. Zvlášť když uvážím, že v bazénu už jsem se v té době nezlepšovala, nemotivovalo mě to. I když mám plavání ráda a do bazénu bych chodila, i kdybych nezávodila, potřebuju se někde zničit.
Jaký má člověk pocit ve chvíli, kdy se rozhodne přihlásit na závod, který má 57 kilometrů?
Cítí strašně velkou zodpovědnost. Já jsem se odhodlala hlavně díky lidem z plaveckého prostředí, ostatní kamarádi a rodina mě nejdřív spíš zrazovali.
Musela jste kvůli takové akci hodně měnit trénink?
Připravovat jsem se musela hlavně psychicky. Už jenom sžít se s tím číslem. Člověk kolem sebe pořád slyší 57, 57, 57. Při závodě na 36 kilometrů jsem byla ve vodě šest a půl hodiny, teď to chtělo ještě víc.
Co obnáší takový psychologický trénink?
Pomáhal mi doktor Pavel Humpolíček z filozofické fakulty, ale jeho metody bych nechtěla prozrazovat. Prospělo mi ale už jenom to, že jsem si o tom, co mě čeká, mohla s nějakým odborníkem popovídat. Podržel mě i kolega Rosťa Vítek a trenér Zdeněk Tobiáš, který mi dopředu říkal všechny možné hrozné scénáře, které můžou nastat. Mluvil o zdravotních problémech, komplikacích se špinavou vodou, zvířaty ve vodě.
Je pravidlem, že kdo jezdí na takové akce, potřebuje psychologa?
Nevím. Rosťa možná ne, ale já jsem ho rozhodně potřebovala. Bez něj bych do toho nešla, moc mi pomohl. Ale na druhou stranu je můj výsledek zásluhou ještě dalších věcí.
Z jakého konkrétně důvodu jste psychologickou pomoc potřebovala?
Jde o to, že v bazénu vidím kachličky a svoji ruku, jak zabírám, což jsou všechno věci, kterými se člověk od závodu odreaguje. Ale v Argentině jsem potopila hlavu a byla tma. Kdybych potkala třeba žahavou medúzu, neměla bych šanci se jí vyhnout, neviděla bych ji. To je moje slabá stránka. Se začátkem dálkového plavání jsem se musela naučit dívat pod vodou a začít počítat s tím, že mě může něco potkat. Bylo to strašně nepříjemné. Nemám to ráda, protože když se něčeho dotknu, tak se leknu a zkoprním. Před závodem mi navíc řekli, že na březích řeky žijí rostlinky, které se trhají z okrajů, a jedovatí hadi, kteří v nich jsou, se dostávají do vody. Přitom já mám z hadů opravdu fobii. A najdou se tam i ryby podobné piraním.
Ve škole učíte plavání a fyziologii, což oboje k dobrým výkonům potřebujete. Kdyby si někdo ze studentů řekl, že chce zkusit podobně dlouhý závod jako vy, může se mu to v za rok dva povést?
Ne, to není možné. Plavání je sport, při kterém musí člověk opravdu tvrdě pracovat a je to dlouhodobá záležitost. Na dlouhé tratě musí člověk získat cit k vodě. Kdo neplave, tak toto slovo a pocit vůbec nezná. Já musím zvládnout aspoň 2500 kilometrů za rok, abych se na závodech cítila dobře. Jistě, jsou lidé, kteří se přihlašují do zimního plavání, pořádně to ani neumí a pak se do něčeho takového pustí. Ok, je to pro ně motivace, ale museli by tomu dát opravdu hodně a ne třeba jen dva roky. Takový člověk ale musí mít ohromnou vůli a musí být trénovaný na vytrvalost – na kole nebo v běhu. Třeba gymnastka by se do toho pustit nemohla.
