Jaký byl baseballový turnaj na Českých akademických hrách z vašeho pohledu?
Měli jsme špičkový tým, protože asi dvanáct lidí z MU hraje extraligu, z toho asi devět lidí je v reprezentaci a z toho šest lidí je z Draků. Brali jsme to spíše jako odreagování. Já jsem nadhazovač a v lize na pálku nechodím, ale tady jsem hrál první metu a na pálku jsem chodil. Spíš jsem si to užíval. Navíc původně mělo přijet pět týmů, ale dva se odhlásily, takže se dohodlo, že se bude hrát jenom jeden den a že se odehraje jenom zápas každý z každým. Skóre sice nebylo pro ostatní týmy tak úplně tragické, ale dohodli jsme se, že nemá smysl hrát další zápasy. Vyhráli jsme.
Jak dlouho už hrajete baseball?
Už od útlého dětství. Jsem ročník 1984 a hraji už osmnáct let. Pocházím z vesnice Mladé Buky kousek od Trutnova v Krkonoších, kde to byl kromě fotbalu docela populární sport a hrál ho i starší bratr. Do Brna jsem se dostal díky přestupu k Drakům. Tady jsem dokončil gymnázium a teď druhý semestr studuji tělovýchovu a sport na FSpS. V Dracích, kteří jsou historicky nejlepší český tým, začínám čtvrtou sezónu, takže mám už tři tituly.
Jeden z nejúspěšnějších českých nadhazovačů Petr Minařík s putovním pohárem pro nejlepší baseballový tým na Českých akademických hrách. Foto: David Povolný.
Nejsme profesionální hráči, protože to v českých podmínkách prostě nejde, takže z toho nemáme žádné peníze a žít se z toho nedá. V Dracích jsme na rozdíl jiných týmů rádi, že dosahujeme aspoň toho, že nás to nic nestojí a dostaneme třeba peníze na dresy. Z toho plyne, že v osmadvaceti, kdy se člověk dostane do nejlepšího baseballového věku, nezbude než toho nechat a věnovat se jiným starostem. Dokud je člověk student, tak to jde, ale při práci už se to stíhat nedá. Když začne sezóna, tak hrajeme tři zápasy za víkend a jakmile skončí liga, tak jsou zase mezinárodní turnaje a reprezentační zápasy. V reprezentaci nemáme od konce dubna do konce října volný jediný víkend.
A se školou se to zvládnout dá?
Nějak to jde. Tréninky máme vždycky odpoledne. Já jsem za školu rád, protože díky ní taky hodně sportuji. Věřím, že dokud budu na škole, tak budu mít nejlepší fyzičku, jakou kdy můžu mít. Studium mě navíc baví a určitě bych chtěl pokračovat i na magisterském stupni. Po studiu bych se chtěl dál věnovat baseballu. Už teď trénuji třináctileté kluky. Fajn by bylo zůstat v organizaci Draků, ale kdyby to šlo, tak bych chtěl odcestovat hrát někam do zahraničí. Mám kontakty v Austrálii a tam se liga hraje přes zimu, takže to hezky vychází, jenže když oni končí, tak my zrovna začínáme.
V čem je baseball nejnáročnější?
Vždycky když někomu řeknu, že jsem nadhazovač, tak si všichni myslí, že je to hlavně o horní části těla. Profesionální trenéři ze zámoří ale říkají, že nadhazování je hlavně o síle v nohách. Člověk musí být opravdu pevný v postoji, protože za jeden zápas musí stokrát zvednout nohu a udržet přitom rovnováhu.
A co se vám na baseballu nejvíc líbí?
Je to týmová i individuální hra zároveň. Hrajeme v týmu, člověk trénuje s patnácti lidmi, ale každý pak stejně stojí sám za sebe na pálce nebo na nadhazovacím kopci. Když na někoho jde balón, tak je sám a nikdo mu nepomůže. Myslím, že žádný jiný sport takhle nefunguje.
Je baseball náročný i po psychické stránce?
Někteří trenéři říkají, že baseball je dokonce na sto procent o psychice. U nadhazování je opravdu klíčová schopnost koncentrace. Na osmnáct a půl metru, co házíme, může rozdíl tři centimetry znamenat úspěch nebo neúspěch. Je to hodně otázka zkušeností a počtu odházených nadhozů.
Jak to prožíváte vy?
V domácí lize už to pro mě určitě žádný stres není, protože když to řeknu otevřeně, česká liga už pro Draky není moc zajímavá, protože jsou mistry republiky už jedenáct let. Občas o sobě samozřejmě trochu pochybuji, když nejsem úplně v nejlepší formě, ale toho se většinou rychle zbavím. Horší je to v Evropských pohárech nebo na ME, protože tam už o něco opravdu jde a nehrajeme to tak často. Už jsme sice schopni některé týmy porážet, ale není to ještě ono.
