Hokejovým trenérem se bývalý hráč Komety Brno Jiří Sedláček stává jen několikrát do roka. Vede mužstvo Masarykovy univerzity v souboji univerzit a školní výběr na akademických hrách. Ve čtvrtek 7. ledna mu k tomu přibude i zážitek v podobě koučování modrého týmu proti výběru Univerzity Karlovy. Jinak ale absolventa fakulty sportovních studií živí něco jiného. V tréninkovém centru HTC Brno se stará o techniku malých hokejistů i profesionálů.
>> přidejte se k události na facebooku
Jak se tým na duel proti mužstvu největší české vysoké školy chystá? Zatím pozvolna, většinou by měli nastoupit ti samí hokejisté jako v listopadu proti VUT. „Budeme řešit jenom drobné změny s ohledem na zranění nebo na přání klubů. Bavíme se o tom, koho kluby uvolní a koho ne, ale zatím to vypadá dobře, vycházejí nám vstříc,“ říká Sedláček.
Jaké byly reakce hráčů, když jste je poprvé kvůli tomuto zápasu oslovoval?
Všichni měli zájem, každý by chtěl hrát. Zápas za Lužánkami se bere jako velká událost, každý by si chtěl vyzkoušet, jaké to je. Když to převedu na Hokejový souboj univerzit, tak ten už se dělá pravidelně, kdežto tohle kluci zažijí asi opravdu jen jednou. Navíc podobné akce všichni znají ze zámoří a tady je to něco nového a zajímavého.
A jaké je to pro vás?
Popravdě to zase tolik neřeším, nemám čas nad tím ani přemýšlet (směje se). Ale budu samozřejmě rád, když se na tom improvizovaném stadionu budu moct objevit.
Pojďme k soupeřově týmu. Co o něm víte?
Kluci se potkávají na akademickém mistrovství republiky, výsledky bývají většinou vyrovnané. Ale pořádně nevíme, jaké mužstvo Karlovka postaví. Oni na jednu stranu hrají Evropskou univerzitní hokejovou ligu, ale do té, tuším, nemůžou zasáhnout registrovaní hráči, což je většina našich kluků. Takže z toho těžko něco vyvozovat. Podle toho, jaké mám informace, by jejich tým v lednovém zápasu měl být zhruba na úrovni první a druhé české hokejové ligy, takže něco jako my. Měli by ale být o něco lepší než VUT, které přece jen nemá k dispozici tolik hokejistů.
Nakousnul jste univerzitní ligu, což je zajímavé téma. Po Hokejovém souboji univerzit se vždycky objevují hlasy, že by bylo fajn, aby se do ní tým Masarykovy univerzity také zapojil. Myslíte, že by se o tom mělo vážněji uvažovat?
Mě se ohledně toho někdo snažil i kontaktovat, ale pak už se to dál nevyvíjelo. Osobně si myslím, že kdybychom se snažili dělat častěji zápasy jako ten proti VUT, lidi se toho přejí. Navíc i vzhledem k tomu, jak jsou hráči vytížení v klubech, by byl velký problém s jejich uvolňováním.
Družstvo Masarykovy univerzity jste letos proti VUT vedl počtvrté. Jak to bylo ale na začátku? Jak jste se k němu dostal?
Nejdřív jsem trénoval fakultní výběr na akademických mistrovstvích, pak jsem to ale z časových důvodů přestal zvládat. Vzhledem k tomu, že na fakultě externě učím bruslení, tak jsem s panem děkanem byl ale pořád v kontaktu, a když se před lety prohrál první ostrý zápas proti VUT, oslovil mě, jestli bych to příště nechtěl vzít. Byla to výzva, přece jen to začalo být hodně sledované a prestižní, tak jsem chtěl, aby to dopadlo líp. Navíc ani já jsem jako hráč takových zápasů moc nezažil, tak mě to zajímalo.
Zmínil jste nedostatek času způsobený pracovními povinnostmi. Zkuste to přiblížit.
Pracuju jako vedoucí Hokejového tréninkového centra Brno, což je práce skoro na sedm dní v týdnu od rána do večera. Když jsme centrum před lety rozjížděli, bylo těžké předvídat, jestli se nápad vůbec chytne. Naštěstí se to povedlo, ale teď jsme ve fázi, že máme práce opravdu hodně. Ale jsem za to rád, protože po konci hokejové kariéry, která není na úrovni hráče NHL, je velice těžké se uchytit, vidím to na spoustě spoluhráčů. Já jsem byl ve správný čas na správném místě.
V centru vylepšujete hlavně techniku sportovců. Koho máte na starost?
Je to víceméně neomezené, od malých dětí až po dospělé amatéry i profíky. Máme bruslařský trenažér, takže základ tvoří hokejisté, ale spolupracujeme i s fotbalisty, basketbalisty, tenisty a chodí sem i golfistka.
Co se je snažíte hlavně naučit?
U hokejistů děláme věci, na které není v klubu čas. Jsme totiž schopní při jejich pohybech odhalit věci, které dělají neefektivně nebo škodí jejich zdraví a pak pracujeme na tom, abychom je odstraňovali. To platí obecně pro všechny. U dětí se hlídá, aby se správně vyvíjely, u profesionálů už pak jde jednoznačně o kondiční stránku, chystáme tréninkové programy a hlídáme výsledky.
Hokejistům se snažíte zlepšovat návyky, ale sám jste kariéru ukončil kvůli dlouhodobým problémům s koleny. Neříkal jste si někdy, že kdybyste tímtéž prošel, mohl jste ještě hrát?
To víte, že ano, občas mi to i někdo říká. Většina hokejistů, kteří mi do centra chodí, zatěžují jednu stranu těla víc než druhou. Na ledě se to odhalit nedá, tady na trenažeru to ale vidíme a můžeme to vychytat. Když přijdou hráči, kteří mají problémy s koleny, tak je z 90 procent mají na noze, kterou patnáct dvacet let přetěžovali. Já jsem ten samý případ. Když jsem vlezl na trenažer, tak mi kolega hned říkal, jo, ty krásně bruslíš přes levou nohu. Taky jsem s ní měl největší problémy, jsem po plastice křížového vazu. A ano, mohl jsem spoustě věcí předejít.
Kousek od vašeho centra se teď na místě bývalé hokejové haly za Lužánkami staví improvizovaný stadion pro víc než 20 tisíc lidí. Jaké na něj máte z doby, kdy jste na něm jako hráč Komety sám bruslil, vzpomínky?
Jenom dobré, strávil jsem tam vlastně celé dětství, a pak jsem tam zažil spoustu zápasů, kdy bylo vyprodáno, když se tam hrála ještě extraliga. Vždycky jsem si říkal, že genius loci odsud vyprchal, nebo zkrátka není využitý. Proto považuju za příjemnou věc, když jdu kolem a vidím, že se tam něco děje.