Na začátek kariéry dráhového cyklisty vzpomíná Robin Wagner jako na etapu plnou pádů. Naučit se jezdit po oválu do klopených zatáček ve velké rychlosti na kole, které nemá brzdy, chce cvik. Povedlo se mu to ale dokonale. Na konci října si student fakulty sportovních studií vyjel první velkou seniorskou medaili – bronz na evropském šampionátu ve Švýcarsku.
Jestli se říká, že přechod z kategorie do 23 let mezi dospělé závodníky je těžký, Wagner tuhle teorii úplně nepodporuje. Medailový závod na kilometr s pevným startem ovládl na evropském šampionátu dvakrát už v mladší věkové kategorii, což ale pro úspěch mezi dospělými nemusí nic znamenat. Do Švýcarska proto jel spíš s tím, že se jede porozhlédnout, jak to v elitní kategorii chodí. „Tím, že jsem pak získal bronz, jsem překvapil všechny okolo a hlavně sebe. Původně jsem na šampionát totiž ani neměl jet,“ říká.
Jak to, že jste se na ten závod nakonec dostal?
Bylo to za odměnu. Krátce před mistrovstvím se mi dařilo na závodech ve Švýcarsku a v Barceloně, kde jsem byl vždycky na bedně, a tak mě trenér dodatečně nominoval. Přitom předtím na mistrovství Evropy kategorie U23 se mi až tolik nevedlo. Z předchozích let jsem měl na pevném kilometru dva tituly mistra Evropy. Chtěl jsem zkompletovat hattrick, ale skončil jsem až druhý. Uteklo mi to o 124 tisícin vteřiny, což je nějakých pět metrů... Byl jsem z toho hodně zklamaný, takže i když mě nabídka jet na velkou Evropu potěšila, neměl jsem žádná očekávání.
Byl jste z prvního seniorského šampionátu nervózní?
Takhle já už to nevnímám, nerozlišuju mezi velkými zahraničními závody a mistrovstvím Evropy, nemám z toho stres. Ale vždycky jsem to tak neměl. Když jsem v začátcích vlezl do haly, kde je deset tisíc diváků, a všichni se na mě dívali, bylo to těžké. Cítil jsem velké napětí. Člověk se ale musí otrkat.
Kilometrový závod je jednou z několika kategorií dráhové cyklistiky. Závodíte i v jiných?
Závodím i v ostatních kategoriích. Na dráze se to rozděluje na sprinterské a vytrvalostní disciplíny, je to podobné jako v atletice. U sprintů je nejdelší disciplína právě pevný kilometr a jinak se jezdí keirin, sprint a týmový sprint. Já dělám všechno, ale kilometr mi jde nejlíp, takže když trenér určuje, kdo co pojede, posílá mě na něj. Ale časem se chystám startovat i ve sprintu a keirinu.
Přiznám se, že keirin mě dost fascinuje. Disciplína, kde jede nejdřív šest závodníků za motorkou, která pak uhne a nechá je porvat se o umístění v posledních metrech, vypadá adrenalinově.
Ona i je. Spočívá v tom, že těch šest lidí na startu si nejdřív vylosuje pozici od jedné do šesti, přičemž nejlepší je samozřejmě jedna až tři, hned za vodičem. Jakmile kolem nich po startu projede a jezdci vyrazí, začínají souboje. Pak se za sebe nějak poskládají, motorka to postupně rozjede až na 55kilometrovou rychlost a dvě a půl kola před koncem odstoupí. Tehdy dojde na největší bitvy. Je to loket na loket, chce to hodně vyježděnosti a zkušenost závodníka.
Mimochodem víte, jak keirin vzniknul? Původem je z Japonska a sázelo se na něj podobně jako na dostihy...
To se dělá v Japonsku dodnes, mají to opravdu jako dostihy. Jede osm závodníků, každý má svoji barvu a lidé normálně přijdou a sází na vítěze pod různými kurzy. Já jsem se nikdy ničeho takového nezúčastnil. Je to velice prestižní záležitost, kterou si Japonci nechávají sami pro sebe. Pro zpestření pozvou maximálně tři čtyři lidi ze světa, celebrity typu olympijské vítěze nebo mistry světa. Jde tam hodně i o peníze a navíc je to asi neskutečný zážitek.
Závodíte za nejlepší český oddíl, ale s podmínkami pro přípravu to máte složité, areál brněnského velodromu už roky chátrá. Jak se vám v takových podmínkách trénuje?
Jako dráhoví cyklisté máme letní a zimní sezonu. Na přípravu na letní část máme podmínky v podstatě ideální – na velodromu je betonový ovál a na betonové dráze se dá parádně trénovat síla. Proti dřevěným drahám, které jsou ve vnitřních areálech, beton na pocit míň jede, je silovější, musí se na něm víc šlapat, takže když pak člověk přejde na dřevo, cítí se úplně parádně. Přes zimu je to ale v Brně průšvih, na betonu trénovat nemůžeme, takže dojíždíme do haly do Vídně. Hodně cestujeme a navíc se tam nemůžeme připravovat každý den, máme vyhrazené jen určité hodiny. Někdy se dělíme s rakouskou reprezentací a někdy s amatéry, což je skoro až nebezpečné.
Ideální by bylo, abychom měli v Brně svoji dráhu. O její stavbě se mluví šest let, letos zatím nejintenzivněji, tak doufám, že se opravdu začne, abych si to ještě užil. Každý stát, který svoji dřevěnou dráhu postavil, se pak strašně vyšvihnul. Dobrý příklad jsou Poláci. V roce 2008 vybudovali krytou dráhu a od té doby udělali velký skok nahoru.
Na šampionátu ve Švýcarsku se stal mistrem Evropy váš oddílový kolega Pavel Kelemen, daří se i Adamovi Ptáčníkovi, který stejně jako vy studuje na fakultě sportovních studií. Co za úspěchem Dukly, vašeho oddílu, stojí?
Jsme armádní klub, takže máme její podporu v mnoha ohledech, hlavně tu finanční. Kdybychom to měli dělat všechno sami, myslím tím shánět si sponzory a řešit další věci, tak nevěřím, že bychom byli tam, kde jsme teď. Je to neskutečná opora.
Takže jste něco jako občanský zaměstnanec armády. Plyne z toho třeba povinnost absolvovat nějaká cvičení?
To ne. Až v případě, kdy by se vám povedl nějaký skvělý výsledek, třeba vyhrát olympiádu nebo mistrovství světa, dá se zažádat o vojenskou hodnost. S tím pak souvisí o dost lepší finanční podmínky a také celkové zajištění. A ano, pak už se musí jezdit na různá cvičení a kurzy. Člověk pak totiž musí být schopný nastoupit do boje, kdyby bylo nejhůř.
Šel byste do toho? Myslím tím možnost zažádat si o vojenskou hodnost.
Kdyby se mi nějaký takový výsledek povedl, určitě bych neváhal.