Jak jste vůbec začala s volejbalem?
To je hodně dlouhá historie. To si snad ani nepamatuju. Na základní škole si mě vybrali z nějakého kroužku, abych šla do přípravky, a odtud si mě v ten samý den vzali, abych šla hrát s o pět let staršími holkami. Asi mi to trošku víc šlo (směje se) a už se to se mnou vezlo. Do Brna jsem se dostala z Frenštátu, kde jsem pět let hrála za Lapos, který se rozpadl. Tak jsem šla za studiemi do Brna, trenér Čada si mě vybral a už tu hraji čtvrtou sezonu.
Co vás na volejbale baví?
Každý chce být v něčem dobrý, a protože jsme měla možnost se volejbalu věnovat už od dětství, tak jsem u něj zůstala. Také jsem chtěla něco dokázat svému dědovi – sám byl sportovec. Navíc když jsem se dostala do reprezentace, tak mě chytlo cestování. Myslím, že jinak bych se v životě nedostala na tolik míst po Evropě a hlavně po světě. No, a hlavně mám hrozně ráda pocit z vítězství.
Hrajte proto abyste vyhrávala?
Samozřejmě. Každý přece hraje proto, aby vyhrál.
Někdo hraje třeba proto, aby si zahrál.
Takhle hraji třeba sporty ve škole. Ale profesionální volejbal už o tom opravdu není. To bylo tak možná v dětství, když jsme byly plné nadšení.
Co vám sport nejvíc dává?
Nejvíc přátele. Myslím, že sportovci jsou nejlepší lidé na světě (usmívá se), protože jsou opravdu v pohodě a je s nimi legrace. A to se dostává i do školy. Asi i proto studuji Fakultu sportovních studií – jsou tady výborní lidé. Tolik zážitků bych asi na jiné škole neměla. Přátelé a vzpomínky – to je pro mě z velké části sport. A až budu jednou stará, ráda si přečtu kroniku nebo výstřižky z novin, budu mít medaile, které budu ukazovat dětem a vnoučatům. To mi připadá krásné.
Jak dlouho se dá u volejbalu vydržet?
V našem družstvu je dost pestré věkové rozvrstvení. Třeba Martina Hudcová je čtyřicátnice a hraje s námi extraligu.
Jak to vidíte se sebou?
Určitě bych chtěla hrát co nejdéle. Asi by to chtělo už přemýšlet o tom, co bude pak, ale ty představy mě zatím celkem děsí, takže nad tím radši moc nedumám. Uvidíme. Studuji trenérství, takže bych mohla být trenérka nebo učitelka tělocviku. Ale to je stále otevřené. Určitě bych chtěla zůstat u sportu. Otázka je, na které straně barikády.
Trénuje vás proslulý Miroslav Čada? Jaký je trenér?
Když jsem byla v juniorské reprezentaci, tak jsme měli trenéra, který byl kamarád. Potom jsem měla takového pedanta v Laposu. Pan Čada je tak něco mezi tím. Dokáže zařvat, ale umí se s námi i zasmát. Pořád si ale drží jistý odstup a má respekt. Dá se s ním mluvit, ale diskutovat moc ne – on má totiž skutečně vždycky pravdu, takže diskuse s ním nemá moc smysl.
Martina Franková získala již čtvrtý extraligový titul. Foto: Petr Preclík.
Dobrá. Dvě prohry nás nemůžou dostat na kolena. V šatně jsme měly vylepené plakáty a pokřiky a motivační hesla. Dost tvrdá. Ale to není moc publikovatelné (odmlčí se). Ne. To opravdu nejde říct. Psaly jsme si taky na prsa hesla červeným fixem. Měly jsme třeba: Rychle a bezbolestně. Ale to se moc neosvědčilo, bylo to pomalé a bolelo to. Takže jsme si tam napsali: Mistři. Ale to taky nepomohlo. Na poslední zápas nám došel fix. Ale už to „mistři“ bylo v nás, takže to vyšlo.
Věřily jste celou dobu tomu, že vyhrajete?
Určitě. Chtěly jsme hlavně vyhrát v Brně. Na volejbal přes sezonu moc lidí nechodí. A ono se taky hraje ve velké hale, takže i když lidí přijde dost, tak to pořád vypadá, že tam nikdo není. A teď to bylo výborné. Dva tisíce diváků na finále – to už je jiná atmosféra, mnohem líp se hraje. O to víc pak i to vítězství chutná. Divákům patří velký dík za to, že přišli, i když bylo hezky a docela pozdě večer.
Volejbal asi nepatří mezi nejpopulárnější sporty…
Mužský docela ano. Sama bych se ale na ženský nešla podívat. To je taková plácaná. Mužské sporty jsou lepší. Je to možná tím, že se na to dívám z pohledu ženy, ale přijde mi, že od nich je sport tak nějak lepší. Jsou to opravdu tvrdé rány, u bloku jsou hlavami nad sítí. Má to větší šťávu.
Kde je tajemství vašeho úspěchu?
Asi jsem se vždycky dostala do dobrého týmu. Volejbal je kolektivní sport a na výsledku se podílíme opravdu všichni. Je to opravdu moc o komunikaci a souhře.
Jsou brněnské volejbalistky o hodně lepší než ostatní?
Liga je, myslím, dost vyrovnaná. I když sem tam odcházejí hráčky do zahraničí, tak se drží dobrá úroveň týmů. I kdybych měla hrát s Libercem, který je na konci tabulky, tak budu vědět, že se na to musíme připravit. Každý může překvapit a minimálně první čtyři týmy jsou hodně vyrovnané.
Takže Olymp považujete za rovnocenného soupeře?
S Olympem to bylo opravdu krásné finále, které bylo divácky atraktivní až do poslední chvíle. Sety byly vyrovnané. Hrálo se maximální množství zápasů a šlo hodně o štěstí. Nám pomohlo, že jsme byly v psychické pohodě. Vytvořily jsme si náskok dvou vyhraných zápasů, takže to hráčky Olympu potřebovaly vyhrávat za každou cenu. My mohly hrát uvolněněji. Ale i tak se jim to celkem vyplatilo. Různé fámy o naší povýšenosti je totiž nakoply. Někde se rozneslo, že jsme o nich řekly, že jsou outsideři, což není určitě pravda – nastartovalo je to a až na tu koncovku jim to celkem vyšlo.
Co rozhodlo v posledním zápase?
Myslím, že to byl zase ten náš klid. Holky z Olympu už byly dost nervózní. Hodně je rozhodilo i to, že přišly do haly, sedly si na střídačku a koukaly na nás, jak tam blbneme a jak Soňa Mikysková dělá pro zábavu roztleskávačku a vykřikuje: KP Brno!
Uvažovala jste o tom, že byste šla hrát do zahraničí?
To víte, že uvažovala. Už mě i kontaktovali manažeři, kteří by mě chtěli zastupovat. Nabídky určitě budou. Volejbal je krásný sport a tady v Brně si tím hezky přivydělávám ke studiu, ale už by to chtělo jet někam vydělávat opravdové peníze. U nás to není, na rozdíl od fotbalu nebo hokeje, moc finančně zajímavý sport. Jestli mě někdo venku bude chtít, tak bych skoro určitě jela.