Jaká byla cesta do Bangkoku a zpět?
Dost úmorná, každým směrem přes dvacet hodin, ale na místě to bylo fajn. Je to akce, která se velikostí dá přirovnat jen k olympiádě. Ještě jsem nikdy nic takového neviděl. Závodil jsem ale až šestý den, takže začátek jsem si moc neužil, protože jsem se musel hlídat – moc jsem nejedl, abych nepřibral. Bylo sice fajn, že jsem měl tolik času na aklimatizaci, ale už jsem se těšil, až budu mít závod za sebou. Potom jsem měl volno, takže jsem se už chodil dívat na kamarády z atletiky a taky jsem vyrazil trochu do města podívat se po kultuře.
Byla konkurence sportovců na univerziádě velká?
V atletice celkově byla konkurence slušná, ale hlavně ve skoku dalekém byla obrovská. Určitě se to dá srovnat třeba s mistrovstvím Evropy. Startovalo tam osm lidí, kteří překonali osm metrů.
Máte tento rok dvě velké medaile. Která má větší hodnotu?
Větší hodnotu má samozřejmě univerziáda, protože je to světová akce. Ale osobní hodnotu má pro mě spíš mistrovství Evropy. Je to moje první velká medaile.
Počítal jste s tím, že se vrátíte domů s medailí?
Na závody se jezdí vyhrávat. Když už tam závodíte, tak tu medaili chcete mít, protože když jste čtvrtý, tak to nikoho nezajímá, a když už medaili, tak rovnou zlatou (směje se). Ale ze začátku jsem myslel spíš na to, abych vůbec prošel kvalifikací. Finále však probíhalo tak, že ani jeden pokus nebyl v klidu. Několikrát mi v průběhu skoku začali hrát nahlas Gaudeamus igitur, protože se vyhlašovaly nějaké výsledky. Taková věc vás docela vyvede z koncentrace, normálně se to nedělá. Pak mi z jednoho vyhlašování začali přes dráhu chodit lidi, když už mi běžela časomíra na skok. Při dalším skoku mi zase odmávli bílý praporek, spustili časomíru a nechali tam kužel, který se do dráhy dává, když se hrabe doskočiště. Ale i tak jsem skočil dobře. Druhý pokus jsem měl přes 7,80, a to jsem měl nedošlap. Jenže třetí pokus mi z ničeho nic nezměřili, takže jsem dostal náhradní. Ovšem ten jsem skákal hned a byl jsem celkem dost vyčerpaný, takže jsem skočil jen 7,88. Na bronz to ale stačilo, i když můj osobní rekord je 7,98.
Limit byl nastaven na 8,05 metrů.
Takže víc než je vaše současné maximum.
Už jsem to ale letos mohl skočit několikrát. Měl jsem k tomu dost blízko. Když skočíte 7,90 metrů a máte nedošlap, tak by tam těch osm metrů klidně mohlo být. Jenže problém je, že se to všechno musí sejít v jednom skoku, což chce taky trochu štěstí.
Co je nejdůležitější zvládnout ve skoku dalekém?
Je to velké množství prvků. Za nejdůležitější bývá považována rychlost, kterou musíte mít při odrazu co největší. Když zvládnete tak deset metrů za vteřinu, dokážete skákat opravdu hodně. Další věc je technika. Když nezvládnete technicky dobře odraz, tak tu rychlost nevyužijete. V okamžiku, kdy se odrazíte, už je dráha letu daná. Ve vzduchu můžete dělat cokoliv, ale parabolu už neovlivníte. Ve zkratce jde o to, při odrazu ztratit co nejméně rychlosti a přitom dostat těžiště co nejvýš. Důležitý je také doskok. Musíte správně předkopnout nohy a dostat se co nejdál. Nemůžete ale předkopnout moc, abyste si to nezasedli. Takže je potřeba najít optimální úhel. Čím větší rychlost, tím víc si můžete dovolit překopnout.
Jak by měl vypadat dálkař?
Je spousta způsobů, jak se k výsledkům odpracovat. Někdo to skáče vyloženě z rychlosti, takže se ani moc neodrazí. A někdo má zas skvělý, silný odraz. Nejlepší je samozřejmě skloubit oboje. Nejlepší je, když je člověk strašně silný, ale přitom lehký. Proto se nehodí být typ, který se při cvičení a zesilování svalů hodně nafukuje. Lepší je, když se svaly spíš zahušťují – roste síla, ale sval neroste. Ale jsou skokani, kteří mají obrovskou sílu a rychlost, a pak jim tolik nevadí, že jsou těžcí. Mně svaly moc nerostou, takže jsem na tom dobře.
Co je vaše slabina?
Zpočátku byla moje slabina v rychlosti. To mi každý omílal, že takto se nedá skákat. Takže jsem na sobě opravdu zapracoval a teď už udělám třeba i osm metrů za sekundu. Momentálně se musím soustředit spíš na techniku, kterou jsem prací na fyzičce trochu zanedbával. Ale moje výhoda je, že jsem silný v odrazu. Skočím až 2,17 metrů do výšky, takže to jde (směje se).
Máte při rozběhu nějak vypočítané kroky?
Spočítané to nemám, ale rozběh je dlouhý asi čtyřicet dva metrů, takže trik je v tom, že víte, jak máte dlouhý krok, a každý musíte udělat stejný. Když uděláte jeden dva kroky o deset centimetrů delší, tak vám to nevyjde. Pak je problém, že když fouká třeba vítr do zad, tak si musíte uvědomit, že je nutné to třeba o stopu posunout.
Jsou nějaká omezení, při jak silném větru se smí závodit?
Závodit se může kdykoliv, ale pro započítání rekordu je dovolená podpora maximálně dva metry za vteřinu. S větrem v zádech je tuším rekord dokonce přes devět metrů.
Myslíte si, že máte šanci dostat se na světovou špičku?
Nějaká medaile z mistrovství světa je asi možná, ale abych skákal třeba 8,60 metrů, není moc pravděpodobné (odmlčí se). Nerad bych tady rozvíjel téma dopingu.
Je v atletice hodně dopingu?
Myslím si, že ve vrcholovém sportu hraje doping dost velkou roli. Ale nechci tady špinit atletiku, je to tak ve všech sportech. Na to má každý svůj názor a mně se o tom nechce mluvit.
Počítáte, že se sportu budete věnovat i po studiu?
Dokud to půjde, tak určitě ano. S atletikou to není třeba jak s gymnastikou, takže se tím uživíte i u nás. Jde to ve srovnání třeba ze Slovenskem hodně nahoru. Není to sice třeba jako ve fotbale, kde i za druhou ligu berete slušné peníze, ale není to zase tak špatné. Ale může přijít zranění a budu muset dělat něco jiného. Nejradši bych byl, kdyby mi atletika pořád dál šla, a já si mohl udělat třeba ještě jednu vysokou školu.