Určitě přes tátu, který hrával basketbal, byl v první lize a chvíli i v reprezentaci. Takže ten mě k tomu přivedl, donutil (směje se). Začínala jsem se sportem tak všeobecněji – gymnastika, krasobruslení, ale ve druhé třídě jsem se dostala k basketbalu a už jsem u něj zůstala.
Co vás u basketbalu udrželo? Co vás na něm tak baví?
Já ani sama nevím. Jak jsem se do toho dostávala, tak mě bavilo asi hlavně to, že jsem v kolektivu. Ale samozřejmě i hra samotná mě baví. Každý máme něco, tak u mě je to zrovna tohle.
Studujete Ekonomicko-správní fakultu, což není u sportovců vaší úrovně běžné. Proč?
Já jsem nebyla ani na sportovním gymnáziu, a když jsem šla na vysokou, tak mně Fakulta sportovních studií vůbec nepřišla na mysl. Rozhodovala jsem se mezi Právnickou a Ekonomicko-správní fakultou. Jedna věc je, že na víc sportů talent nemám, a taky mám pocit, že s basketbalem mám sportu docela hodně, takže jsem chtěla něco, kde můžu úplně vypnout, odreagovat se a odpočinout si od toho. Což ale neznamená, jak by si někdo mohl myslet, že pro mě basketbal není priorita a že v něm nechci pokračovat, dokud to půjde, i po skončení studií. Na druhou stranu je vzdělání z Ekonomicko-správní fakulty dobrý záložní plán.
Prošla jste řadou klubů. Čím to je?
Já bych ani neřekla, že jsem prošla tolika kluby. Začínala jsem v Brně v Gambrinus Sika Brno na dorostu. Když mi skončily tyhle dorostenecký léta, tak jsem chtěla jít někam, kde budu moct hrát, tak jsem zamířila do Hradce Králové, ale ten rok se mi moc nepovedl. Přešla jsem do Olomouce, kde jsem se za dva roky vyhrála, a když přišla nabídka zpátky do Brna z Valosunu, tak jsem to moc uvítala. Doma je doma a mám tu školu.
Co považujete za svoje největší úspěchy?
Z poslední doby je to rozhodně čtvrté místo ze Světové univerziády z Bangkoku. Z toho jsem měla moc velkou radost. Hodně si cením dvou bronzových medailí z juniorského mistrovství Evropy. Ale mě těší i účasti nejen na velkých soutěžích, jako je mistrovství světa. Mám radost z toho, že vůbec můžu hrát.
„Chtěla bych hrát tak, abych z toho měla dobrý pocit,“ říká Veronika Vlková, hráčka basketbalového klubu Valosun Brno a studentka Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity. Foto: http://basketbal.valosun.com/.
Jeli jsme tam jenom s tím postoupit ze skupiny. Pak když se ukázalo, že asi máme na to jít výš, tak jsme všichni samozřejmě začali doufat. Čtvrté místo je vždycky horší, než kdybychom byli třeba sedmí nebo desátí. Bylo to velké zklamání, ale v tom smyslu, že už jsme byli blízko, ale to nic nemění na tom, že oproti původním očekáváním šlo o úspěch.
Jaký byl zápas o bronz s Polskem?
Tyhle zápasy jsou strašně nervózní. Všichni jsou hrozně unavení z těch předchozích zápasů a chtějí to mít za sebou. A to myslím z obou stran. Dělalo se hrozně moc chyb. Myslím, že ještě tři minuty před koncem jsme vedli o pět bodů, ale nepodařilo se nám ubránit. Bylo to už hop nebo trop a nám štěstí nepřálo.
Spousta lidí na ženské sporty kouká skrz prsty. Co si o tom myslíte?
Já nejsem nezaujatý pozorovatel, ale tak co víc na to říct než, že komu se to nelíbí, ať se na to nedívá. Ale objektivně je mužský basketbal atraktivnější. Muži snad ve všech sportech dosahují vyšších výkonů než ženy. Je to taky o tradici a o penězích, které se do mužského sportu líp shání. I když nelze zobecňovat. Podívejte se na Brno a ženský Gambrinus, který má pomalu větší návštěvnost než mužský A+. Ale to je pořád poměrně výjimečné. Gambrinus shromáždil v podstatě to nejlepší, co u nás v ženském basketbalu je. Mužská základna pro tenhle sport je samozřejmě daleko větší.
Neutlačují média ženské sporty?
Je fakt, že se přenáší třeba v televizi víc zápasů mužské euroligy než ženské, ale to je pochopitelné. Jak jsem říkala – je to prostě atraktivnější podívaná. Když dá někdo dvoutakt v ženské lize, určitě to není, jako když někdo uteče a zarve v mužské. Na to se prostě jinak kouká.
Dá se nějak shrnout, jak by měla taková basketbalistka vypadat? Co je nejdůležitější zvládnout?
Záleží samozřejmě, na jakém postu se hraje. Ale důležitá je komplexnost. Tradičně výška je určitě klíčová – vyšší basketbalistky to mají snazší, ale pokud je někdo malý, hbitý a myslí u toho, tak to může dohnat. Oproti individuálním sportům mají kolektivní sporty výhodu, pokud jde o psychickou stránku věci. Když se nedaří, vždycky tam máte ten kolektiv, který vás podrží, a máte se o koho opřít. Každopádně výkonnostně jde basketbal nahoru asi jako všechny sporty. To, co stačilo před dvaceti lety, už je dneska málo. Máme hodně dlouhou přípravu, jen měsíc atletiku a pak ještě samotný basketbal.
Jakou roli hraje dobrý kolektiv u takové hry?
Parta je hrozně důležitá. To si asi dovede každý představit, že se to na hřišti pozná. Hráčky si pak dokáží líp vyhovět a spolupracovat. Samozřejmě, že by se tyhle věci správně promítat do zápasu neměly – tím myslím ve špatném slova smyslu, třeba když je nějaký konflikt – ale děje se to.
Nebývá mezi spoluhráčkami konkurenční nevraživost?
Vnímání ostatních hráček jako konkurentek je důležité, ale to vám nebrání v tom být kamarádky. Nemusí v tom být nutně nevraživost. Pocit, že vám pořád někdo šlape na paty, ke hře patří a jenom přispívá k lepším výsledkům a nutí člověka na sobě pracovat.
Jaké máte další sportovní ambice?
Já bych chtěla hrát tak, abych z toho měla dobrý pocit. Určitě bych chtěla bojovat v lize o medaile. Myslím, že letos bychom na to i mohli mít. Uvidíme ještě, jak se doplníme. Ale první dvě místa jsou jasně daná, tam není moc co v blízké budoucnosti řešit. A taky bych se určitě někdy ráda dostala do zahraničí, ale to je hudba vzdálené budoucnosti.