Velký skok v kariéře letos udělal judista Ivan Petr. Poprvé se probojoval na mistrovství světa, kde skončil devátý, a pár týdnů předtím urval páté místo i na studentské univerziádě. Přitom pořád chodí také do školy. Spolu s mladším bratrem Jiřím studují magisterskou aplikovanou speciální edukaci bezpečnostních složek na Fakultě sportovních studií MU. Stejně jako před lety jejich máma.
Když jste svoje výsledky hodnotil bezprostředně po obou akcích, moc jste z nich nadšený nebyl. Jak to?
To je pravda. Před univerziádou i mistrovstvím světa bych byl za páté a deváté místo rád. Teď neříkám, že nejsem rád, ale třeba na univerziádě jsem byl blízko medaili a to člověka zamrzí, když bojuje o třetí místo, ale skončí pátý. Mistrovství světa je podobný případ, nešlo o medaili, deváté místo je hezké, ovšem kdybych přece jen vyhrál ještě jeden zápas, dostanu se do finálových bloků. Ale ano, je to velký posun, byl jsem na šampionátu poprvé a i deváté místo je krásné.
V návaznosti na to už jsem také četla, že vás někteří lidé pasují do role nástupce olympijského vítěze Lukáše Krpálka. Jak se to poslouchá?
Určitě to potěší, ale jsou to strašně silná slova. Lukáš je tak vynikající judista, že snad ani nejde dosáhnout něčeho lepšího.
V čem je tak jedinečný?
Je hodně dobře silově připravený, má výbornou fyzičku a výborný somatotyp a má do juda pořád velkou chuť a zápal. Rád se pere a zkouší nové techniky, baví se i na tréninku.
Bavíte se na trénincích taky i po letech? Přece jen závodíte odmala.
Mám to stejně, pořád je to pro mě zábava. S tím rozdílem, že Lukáš se baví taky na mezinárodních soustředěních, protože tam víceméně všechny kluky hází o zem. Já nemůžu říct, že bych takhle dominoval jako on. To ale málokdo. (směje se)
Jak vzniklo judo
Mluvil jste o tom, že se „rád pere“. Kde je hranice mezi praním a násilím. Jak to máte nastavené?
My judisté říkáme, že se pereme, ale rozhodně tím nemyslíme nic jako rvačku někde venku na ulici, to v našem sportu vůbec neexistuje. Zakladatel juda ho pojal tak, že nemá docházet ke zraněním. Vybral chvaty a prvky, které jsou pro soupeře bezpečné. Já bych to nikdy nedělal s cílem někoho zranit, nedělalo by mi to radost. Judo beru v první řadě jako sport. Sport s nádechem bojového umění.
Judo dělá také váš mladší bratr Jiří, se kterým studujete ve stejném ročníku na fakultě sportovních studií. Jak k tomu došlo?
Já jsem původně chodil dva roky na ekonomku. Taťka se pohybuje ve finanční sféře, věnoval se tomu donedávna víceméně celý život, takže pod jeho vlivem mě to napadlo, že bych mohl dělat něco v tomhle směru. Viděl jsem v tom budoucnost, ale pak mi došlo, že nejsem ten typ, co by mohl sedět v kanceláři.
Když se pak brácha blížil ke konci střední a začal přemýšlet, kam půjde on, uvědomil jsem si, že chci opravdu školu změnit a chci něco, co bude blíž ke sportu. Když jsem viděl, jak přemýšlí on, došlo mi, že chci to samé, takže jsme si podali přihlášku na stejný obor a oba se dostali. Máme tam spoustu bojových sportů, které mě baví, navíc speciální edukaci vystudovala i naše mamka a bratranec. Mamka se dnes věnuje masážím, regeneraci a lokální kryoterapii. Máme regenerační centrum, o které už se stará taky táta. Z bratrance je učitel. Já sám zatím ještě žádnou představu nemám, uvidíme, jak se to vyvine.
Jak na vás s bratrem reagují spolužáci a učitelé?
Často si nás pletou, přijde jim, že jsme si podobní, i když já si to samozřejmě nemyslím. Spolužáci už jsou na nás zvyklí, ti už nás rozpoznají, z učitelů jak kdo. (směje se)
Judo byste s bratrem mohli ostatní spolužáky na hodinách učit. Děje se to?
Někdy trochu pomáháme, když spolužákům něco nejde, přijde mi to přirozené. Zrovna na judo jsme ale tolik chodit nemuseli. Často jsme pryč na závodech a soustředěních a tady přece jen víme, o co jde. Nemáme ale žádný speciální studijní plán. Vždycky se dohodneme s jednotlivými vyučujícími, jak to přesně budeme dělat, když musíme někam odjet. Vždycky nějakou cestu najdeme.
Jaké úpolové sporty už máte ve výuce za sebou?
Měli jsme box, judo, zápas, karate, aikido a pak nějakou sebeobranu, což je mix všeho dohromady.
Jak vám ostatní mimo juda šly? Je vaše sportovní průprava výhodou?
Judo je jasné, tam je to bez problémů. Zápas je judu hodně blízko stejně jako aikido, takže s tím jsme taky neměli žádný problém. V boxu jsme začátečníci, ale myslím, že patříme do průměru. Hodně nám pomáhá, že jsme dřív s bráchou dělali taky gymnastiku, takže teď máme hodně dobrý pohybový základ. Skoro žádné cvičení pro nás není problém. Přitom třeba zrovna s gymnastikou u nás hodně lidí bojuje nebo se úplně trápí.
Po letošním mistrovství světa už všechno směřuje k přípravě na olympiádu v Tokiu. Bratr to má stejně?
My se o tom nějak konkrétně nebavíme, bereme to jako samozřejmost. Budeme se tam snažit dostat oba.
Je pro vás výhoda, že jste každý v jiné váhové kategorii, takže si nekonkurujete? Mimochodem, jak se to stalo, že mladší bratr je v té těžší?
Já jsem v kategorii do 81 kilogramů, brácha do 90 kilogramů. Je to proto, že se mu nechce pořád hubnout, má s tím větší problém než já. (směje se) Chvilku jsme závodili i ve stejné kategorii, ale stejně jsme na sebe moc nenaráželi. A i kdyby, neřešíme to, nebereme se jako konkurenti. Navzájem si přejeme.
