Jsem krátkou chvíli bakalář v oboru Biochemie a Přírodovědeckou fakultu MU považuji za něco jako sdílenou klubovnu. Moje bakalářské studium bylo dosti hektické, přesto plné dobrodružství. A rád bych se podělil o několik postřehů z uplynulých tří let. Rozhodně to není nějaký návod na to, jak se má studovat, ale já bych byl rád, kdyby mi tohle někdo tenkrát řekl. Nebo alespoň naznačil. Tak si v tomhle článku s mým mladším já popovídám sám.
První kontakt
Mé mladší já: Maturita hotová, přijímačky odevzdané a nastává to skvělé období nejdelších prázdnin. Člověk má pocit, že dobyl svět, ještě když jsem přijatý na MUNI. No krása, co víc si přát. Je to jako splněný sen. Bude ze mě vědec. Seznámení s univerzitou probíhá více méně přes IS, tedy Informační systéme. Je to úžasné, můžu si vybrat téměř jakýkoliv předmět chci. Tak si jich zapíšu přes tucet, protože každý je přece zajímavý.
Já nyní: No, přepísknout to s množstvím zapsaných předmětů se opravdu nevyplácí. Stejně tak přehazovat si povinné předměty mezi semestry. Nechci říct, že se nenajde občas důvod, proč to udělat, ale běžně mají předměty v šablonách své místo kvůli logické návaznosti. Jednoduše, co se naučíš první semestr, použiješ druhý.
Nenechat si nahnat strach
Mé mladší já: Jako prvák jsem hodně nadšený z celého univerzitního prostředí, ale zároveň to je něco hodně nového, neprozkoumaného. Bydlím poprvé mimo rodné město, na škole mě vyučující neznají, dokonce mě nezná skoro nikdo v celém městě. Je to možnost pro úplně nový začátek, ale taky není moc o co se opřít. Na první přednášce jsem slyšel, že nás tu příští týden bude sedět půlka, a tak jsem nabyl dojmu, že ty přednášky asi tak důležité nejsou. Ale když slyším, že nás tu bude studovat už jen půlka, tak to není vůbec příjemný pocit. Jenže těžko říct, co tím básník chtěl říct. Asi si dělají legraci.
Já nyní: Máš pravdu, nikdo tě do školy nebude nutit chodit. Nikdo nebude hlídat, jestli jsou úkoly hotové. Nikdo vlastně nic nechce. Zdá se. Dokud teda nepřijde zkouškové, kdy chce každý všechno a student si říká: „Proč mě jako nikdo nevaroval?“ Varovali tě, ale tys neposlouchal a myslel sis, že si z tebe utahují. Nepodceň to! Teď je dobrá příležitost položit si otázku: Co mě vede k tomu, že vlastně chci studovat? Je to titul, vědomosti, zvědavost, rodiče, party, svoboda, dokazování něčeho, menza?
Prvák bych označil za sebe za celkem party období. Hodně seznamování se, objevování a škola je vlastně jen taková ta přidaná hodnota. Taky proto jsem možná nedal některé předměty. Ve druháku se toho hodně změnilo, začal jsem školu hodně řešit a chtěl jsem jen ty nejlepší známky, ale to mělo možná opačný efekt. A tak jsem se rozhodl ubrat a víc ty věci prožívat. Více to vše pochopit, než se jen naučit zpaměti. Shodou okolností jsem v té době narazil na lidi, kteří školu skutečně řeší, ale baví je. A přesně tak jsem to chtěl. Řekl bych, že pro každého je ta klíčová věc něco jiného. Pro mě to je začít, využít to, co jsem se naučil, a reprodukovat to dál.
Mé mladší já: Sedím na přednášce, prostě jenom proto, ať tam jsem... K čemu to je – jen si odsedět přednášky? Když už tam jdu, tak ať má ten strávený čas nějaké využití, nějaký smysl.
Já nyní: To je dobrý začátek, když budeš poslouchat a psát si, byť jen nějaké zápisky, tak toho pobereš dost na to, aby ti to zkrátilo učení na zkoušku o několik dní. Obecně vlastně učit se průběžně je umění a ani já to úplně nezvládám. Ale jde si vybrat alespoň nějaký předmět nebo dva a na ty se zaměřit i mimo zkouškové.
Mé mladší já: Dělám, že tu vůbec nejsem. Bojím se odpovídat na otázky vyučujících. Co když řeknu nějakou hloupost? Co když budu vypadat jako naprostý šprt? Co když to bude vypadat vlezle?
Já nyní: Hlouposti! Pokud bych měl říct, co mě nejvíc posunuje, tak je to formulace mých myšlenek při odpovídání na položenou otázku. Řekl bych, že co neřeknu nahlas, tak nevím jistě. Pěkně se to ukazuje na učení se matematiky nebo organické chemie. Pokud poznámky v sešitě jen čtu, tak se ujišťuji čím dál víc, že tomu rozumím. Ale nezjistím to, dokud ty příklady nezačnu počítat znovu a sám. Takže odpovídej vyučujícím a neboj se ptát. Je dobré si uvědomit, že pokud něco nevím já, tak to dost pravděpodobně neví i někdo jiný v místnosti.
Mé mladší já: Mívám pocit, že nic neumím a nemůžu dojít jen tak za někým a chtít se podílet na jeho výzkumu. Co bych mu řekl? Může se to vůbec?
Já nyní: Chyba je nejít! Žádný učený z nebe nespadl, a to, že nemá člověk nejlepší známky, neznamená, že je hloupý. Někdo potřebuje víc praxe, aby získal motivaci nebo aby pochopil kus teorie. Někdy prostě ta fantazie nestačí a je potřeba vidět, jak to skutečně vypadá. Důležitý je zápal a chuť něco dělat. A ano, může se stát, že mě odmítnou nebo nebudou mít zrovna místo, ale kampus je velký, a kde jedny dveře zavřou, jiné se otevírají. Záleží jen na tom, jestli je student připraven chopit se příležitosti. Protože toho, co nevíme, je stále víc a víc.
Přátelé a kolegové
Já nyní: Asi už chápeš, že pro mě by to bez přátel a kolegů nešlo. Věda není sólová hra. Nikdy nemůžeš vědět všechno a rozhodně ne, když jsi student. Zaručeně kolem sebe najdeš jiné studenty se stejnou zálibou nebo snem.
Já jsem se tak připojil ke korespondenčnímu biologickému semináři IBIS. Bylo to jen na základě asi tří vět od kamaráda. On totiž sebral odvahu a našel si laboratoř, kde může pomáhat a taky něco se naučit. A tam potkal starší studenty, co hledali posily do týmu. A tak se to šíří. Náhoda? Nemyslím si!
Ve třetím ročníku jsem byl u vzniku studentského spolku GeneraceMendel. Pravda, už starší, ale stále totálně nezkušení studenti s touhou naučit se modifikovat organismy a popularizovat vědu. Ať to stojí, co to stojí. A oboje vzniklo jen proto, že studenti chtěli tvořit. Takových uskupení studentů je po celé MUNI spousta. Je to přirozené. Tolik toho nasáváme a přijímáme abstraktně, teoreticky, že pokud nevytvoříme něco, na co si můžeme sáhnout nebo to vidět a mít z toho radost, tak snadno vyhoříme.
Takže se neboj zastavit, anebo zajít za některým z tvých studentských kolegů, je víc než pravděpodobné, že si máte co říct. A rozhovory to vše často začíná.
Studium na Přírodovědecké fakultě MU určitě není jednoduché. Je totiž nutné si uvědomit, že když ti ve vzdělávání někdo něco dává zadarmo, tak mu na tvém pokroku moc nezáleží. Občas jsem bojoval s pocity osamělosti i „depky“ a nejednou jsem byl přesvědčený o tom, že to nezvládnu. A občas za to mohl i zvolený přístup vyučujícího. Ale obrovskou vahou to převažuje ta radost, smích, přátelství a v neposlední řadě bezmezná ochota vyjít vstříc, která z mnoha lidí na naší fakultě čiší.
Proto se neboj ani ty, polož si otázku a hledej odpověď!