Jiří Sedmík se zabývá výzkumem role editace/úpravy RNA v mozku a studiem mutací konkrétního genu ADAR2, které způsobují epilepsii, mentální postižení a mikrocefalii. Výzkumná skupina Mary O’Connell, kde působil během doktorského studia, studuje právě proteiny zvané ADAR a je v této oblasti celosvětově známá svými odbornými znalostmi.
Proč jste se rozhodl přihlásit se na doktorské studium právě v CEITEC PhD School?
Jsem původem z Brna a studoval jsem pětiletý magisterský obor farmacie v Brně na Veterinární a farmaceutické univerzitě (VFU). Už ke konci studia jsem začal přemýšlet, co budu dělat po studiu a co mě vlastně nejvíc baví. Hodně mých spolužáků odešlo po studiu pracovat do lékárny, ale já jsem věděl, že tohle by mě nenaplňovalo. Další šli pracovat například do Státního ústavu pro kontrolu léčiv a pár se uplatnilo v oboru klinické farmacie v nemocnici. Během studia farmacie jsem měl možnost zkusit si práci v laboratoři a zjistil jsem, že mě to velmi baví. Právě proto jsem hledal možnosti, kde bych v tom mohl pokračovat. Rozhlížel jsem se po celé České republice, a přestože jsem měl zkušenost z mikrobiologické laboratoře, díval jsem se i na obecně biologické laboratoře zaměřené na základní výzkum. O tehdy relativně nové CEITEC PhD School jsem slyšel od svých pedagogů, kteří byli součástí CEITEC VFU, samé pozitivní věci, tak jsem šel na stránky, prohlédl si témata a přihlásil se. Na první pohled mě zaujalo krásné moderní prostředí na CEITECu a také to, že je to institut s vysokým počtem mezinárodních výzkumných skupin.
A čím vás zaujala konkrétně výzkumná skupina profesorky Mary O’Connell?
Původně jsem se hlásil do výzkumné skupiny k Michalovi Šmídovi, ale ten mi tehdy řekl, že už několik velmi dobrých uchazečů má, a zdůraznil, že to bude hodně kompetitivní. Poslal jsem životopis a dostal jsem se do druhého kola na pohovor. Byl jsem osloven, zdali by mě nezajímal výzkum ve skupině Mary. Rychle jsem si pročetl informace o její práci a skupině a rozhodl jsem se, že to zkusím. Trochu jsem se bál, jestli zvládnu pracovat a studovat pod někým, kdo vůbec neumí česky, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že jako vědec se bez výborné angličtiny neobejdu, a dělat doktorát u Mary ve skupině byla tím pádem obrovská výzva a zároveň i příležitost. Mary jsem osobně poprvé viděl až v den, když jsem šel na pohovor. Byl jsem moc rád, že se mi tehdy podařilo komisi přesvědčit a že mě vzali. Ptali se spíše obecně, aby věděli, že má student základní předpoklady pro práci v laboratoři a dostatečnou motivaci. Vůbec tedy nevadilo že o ADARech, které Mary studuje, jsem toho v té době věděl jen málo. Nakonec jsem absolvoval několik dalších pohovorů a měl jsem více možností. Rozhodl jsem se ale pro Mary O’Connell a pro CEITEC a rozhodně toho nelituju. Až později jsem si uvědomil mnoho dalších výhod, které s sebou nese doktorské studium pod vědkyní s tak bohatými zkušenostmi ze zahraničí.
A jak to nakonec dopadlo s tou angličtinou?
Přesto, že jsem na začátku doktorského studia anglicky celkem uměl, tak se moje angličtina za ty čtyři roky strašně zlepšila. Na jednu stranu to bylo samozřejmě proto, že Mary i její manžel Liam, který ve skupině také působí, jsou oba z Irska, a tím pádem jsem měl při studiu každodenní kontakt s rodilými mluvčími. Dalším faktorem bylo to, že i celá skupina byla extrémně multikulturní, kolegyně Dragana je ze Srbska, Ketty a Marilena jsou z Itálie, Dáša a Jakub jsou z Polska, Jackie je z Austrálie, Sampath, Anzer a Nagraj jsou z Indie. Občas přijedou i stážisté na léto, jedna stážistka přijela z Kanady a další byl Američan českého původu, který přijel z Británie. Angličtina byla tak naším společným jazykem každý den v laboratoři, ale i mimo laboratoř. No a v neposlední řadě je tady neustálé čtení vědeckých článků, které každého vědce donutí se dobře naučit anglicky. Angličtina je i extrémně důležitá pro napsání dobrého vědeckého článku. Tady bylo například obrovskou výhodou, že jsme měli od CEITECu k dispozici plnou licenci na program Grammarly, ze kterého jsem se toho spoustu při psaní naučil. Poslední výstupní kontrolu pak dělal Liam nebo Mary, což bylo skvělé, protože jsem věděl, že můj finální článek tak bude kvalitní nejen z vědeckého, ale i z jazykového hlediska. To celé mi pak dodalo odvahu nebát se sepsat vlastní vědecký článek.
Kde se vám nakonec podařilo váš výzkum během doktorského studia publikovat?
Můj úplně první článek byl spoluautorský – pomáhal jsem při experimentech a byl jsem jeden z vedlejších autorů publikace. Potom se mi ale podařilo napsat dva články o svém vlastním výzkumu, kde jsem byl prvním autorem. Jeden z nich vyšel v prestižním vědeckém časopise American Journal of Human Genetics a následně se o našem výzkumu psalo i v českých médiích. Velkou podporu při propagaci našich výsledků mně a naší skupině poskytovalo PR oddělení CEITECu, což je další výhoda, kterou jsem během studia dost ocenil.
Co dalšího jste se naučil?
Když jsem se hlásil, tak jsem si asi ani neuvědomil, jak důležitý je ADAR protein pro vědu. ADAR je v poslední době dáván do spojitosti s nádorovými onemocněními, a kdyby se dal blokovat, zřejmě by se dal využít v léčbě některých typů rakoviny. Právě proto Mary v poslední době dostává hodně žádosti o takzvané review články, které shrnují současné poznatky o daném problému. Ve vědecké komunitě je momentálně velký zájem se dozvědět více souhrnných informací o ADARu. Mary mě nechává na těchto článcích pracovat s ní a pro mě je to skvělá příležitost se detailně zamyslet a pročíst celým tímto tématem a uspořádat si informace. Člověk se často dočte o něčem, o čem nikdy neslyšel, třeba o nové technice, a otevře mu to oči, anebo dostane nápad, že tohle by se mohlo zkusit, a hned je na světě podnět pro nový projekt. Taková zkušenost prohlubuje znalosti a zároveň rozvíjí kreativitu. Jsem rád, že mi Mary věří a že mě do takovýchto úkolů zapojovala.
Zmínil jste, že jste si až později uvědomil další výhody studia ve skupině zahraniční vědkyně. Můžete být prosím konkrétnější?
Mary je úžasná vedoucí, která je zvyklá na velmi vysoké standardy z prestižních institucí v zahraničí, kde působila, a přesně tyto standardy se snažila poskytnout i nám všem ve skupině, protože to bylo něco, na co byla zvyklá a co bylo pro ni normální. Například nás od začátku posílala na konference, protože věděla, že je to extrémně důležité pro překonání ostychu a pro navázání cenných zahraničních kontaktů, bez kterých se člověk ve vědě neobejde. Když mě poprvé vyslala na konferenci, tak jsem se strašně bál, říkal jsem si, že toho přece ještě neumím dost a co tam budu dělat? Mary nás často nutila vystoupit ze své komfortní zóny, ale vždy nám dávala dostatečnou podporu, a právě tento přístup nás posunoval dopředu. Jsem jí za to strašně vděčný, a je to právě ona, kdo mě naučil větší sebejistotě.
Když srovnáte doktorské studium na CEITEC se zkušeností svých přátel, kteří studují jinde. Čím byste řekl, že se doktorské studium v CEITEC PhD School liší od ostatních doktorských programů v Česku?
Podle mě je CEITEC naprosto výjimečný zejména proto, že na vědu pohlíží komplexně a dává lidem podporu již od samého začátku jejich vědecké kariéry. Pěstuje to v člověku dobré návyky a člověka tu naučí, že například vědecký networking, komunikace vědy, zahraniční spolupráce a neustálý kariérní rozvoj jsou nedílnou součástí vědecké kariéry. Když přijedu kamkoliv na konferenci nebo když pojedu pracovat do zahraničí, nebudu se muset bát, že neumím něco, co ostatní vědci v zahraničí umí. CEITEC funguje podle modelu zavedených zahraničních institucí, a to se mi líbí. Pořád se tady něco děje. Před koronavirou krizí jsem mohl každý týden jen vyjít z laboratoře a zúčastnit se nějaké velmi zajímavé vědecké přednášky, setkání se zajímavou vědeckou osobností nebo se zúčastnit nějakého tréninku zaměřeného na měkké dovednosti. Každý pátek se koná CEITEC Tea Time, kde se člověk může seznámit s lidmi z jiných laboratoří, máme fungující studentskou organizaci, která pravidelně organizuje akce pro doktorandy a postdoky z celého konsorcia CEITEC. Jednou za rok máme PhD Retreat s jinými spřátelenými instituty, kde máme možnost prezentovat svůj výzkum a seznámit se se zajímavými lidmi. Další výhodou bylo, že všichni doktorandi v naší laboratoři měli i částečný pracovní úvazek a nikdo nebyl nucen si při doktorském studiu přivydělávat mimo laboratoř, aby z doktorandského platu přežil.
Nejlepší ze všeho ale je, že CEITEC je skutečně mezinárodní. Tohle je super nejen kvůli tomu, že se tady člověk naučí dobře anglicky. Bylo pro mě strašně zajímavé, že jsem mohl poznat lidi z jiných kultur, to mi dalo možnost sebereflexe, a navíc mám teď na konci studia kamarády z mnoha jiných zemích. Díky vysoké mobilitě vědců pak všichni zase odjedou do jiné země, a tím pádem máme všichni velmi cenné kontakty zase v dalších zemích a na dalších institutech. Tohle je ve vědě velmi důležité a není to samozřejmou součástí jiných doktorských programů v České republice. Na CEITECu však ano. Proto nelituju.
A jaké máte plány do budoucna?
Kariéru na akademické půdě jsem sice původně neplánoval a snažil se tomu vyhýbat, protože mě zatím neláká myšlenka stát se jednou vedoucím výzkumné skupiny, což je něco, čeho se většina juniorních vědců v akademickém prostředí snaží dosáhnout. Nejsem si ale ani jist, že bych byl spokojený v nějaké biotechnologické firmě. Proto jsem se rozhodl jít dál na postdoka a od března nastupuji do výzkumné skupiny Dáši Bohačiakové z Ústavu histologie a embryologie na Lékařské fakultě MU. Budu pracovat s neuronálními buňkami a cerebrálními organoidy, což je nový a velmi slibný výzkumný model pro studium Alzheimerovy choroby. Zatím jsem v této oblasti pracoval jen okrajově a moc se těším, že si zase rozšířím své znalosti a že se naučím něco nového. A kdo ví, možná nakonec zjistím, že mě výzkum na univerzitě a výuka studentů baví ze všeho nejvíc.
Rozhovor původně vyšel na webu institutu CEITEC.
