Vystudovala fyzioterapii na univerzitě v Prešově a po ukončení studií pracovala na Slovensku. V rámci profesního posunu se rozhodla získat zkušenosti v zahraničí. Původně přemýšlela, že se se svojí výbornou němčinou uplatní v Německu nebo Rakousku, ale nakonec místo na Západ zamířila na Východ, konkrétně do Saúdské Arábie.
Život v Saúdské Arábii je podle Veroniky úplně jiný než v Evropě. „Chce to hodně tolerance. Arabský svět funguje úplně jinak než ten náš, navíc pracuji v multikulturním prostředí. Mám za kolegy Filipínky, Malajsijce, Angličany i domácí Saúdy,“ říká Veronika, která se v nemocnici King Abdullah Specialist Children‘s Hospital v Rijádu specializuje na rehabilitaci dětí. Zároveň studuje doktorský studijní program kinantropologie na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně.
Jak se slovenská fyzioterapeutka ocitne v nemocnici na Blízkém východě?
Pro Saúdskou Arábii jsem se rozhodla na doporučení kamarádky, která tam už pracovala. Chtěla jsem si zkusit, co obnáší práce zdravotníka v zahraničí. Hodně jsem se rozmýšlela a nakonec jsem podala žádost do agentury, která mi práci zprostředkovala. Do Saúdské Arábie je v podstatě nemožné se dostat jako zdravotník bez agentury. Není to ale rychlý proces. Celá příprava, od podání žádosti po samotnou cestu, trvala rok a půl. Jednou z podmínek je samozřejmě angličtina, minimálně na úrovni B. Americkou atestaci jsem já ještě nemusela mít hotovou, dělala jsem si ji až tam. Nyní agentura doporučuje udělat si ji už před příjezdem.
S čím se při životě v Rijádu potýkáte?
Kulturní odlišnost byla jednou z věcí, kterých jsem se nejvíc bála. Když jsem se chystala, všichni mi říkali, že jako blondýna to v muslimském světě budu mít těžké. Neodradilo mě to. Přestože první odlišnosti jsem zaznamenala už při nástupu do letadla z Istanbulu do Rijádu. Všechny ženy byly oblečené v černém, tváře měly zahalené, muži byli v bílých pláštích. Tenkrát jsem se v duchu ptala, zda jsem udělala dobře. Ale za těch sedm let musím říct, že mám s životem v muslimském světě většinou dobré zkušenosti. Nejdůležitější je přizpůsobit se a akceptovat kulturní odlišnosti. Navíc i Saúdská Arábie se za poslední roky změnila. Na začátku jsem i já musela nosit abáju, černý plášť na oblečení. Před dvěma lety se ale země otevřela turistům a ti, stejně jako lidé ze Západu, ji už nosit nemusí. Důležité je ale nemít vyzývavé oblečení, mít zakrytá ramena a kolena. Dřív jsem také jako žena mohla sedět jen na zadním sedadle v autě a dnes mám svoje auto a řídím.
Cítíte odlišnosti i při práci v nemocnici?
Samozřejmě. Fyzioterapie je v naší nemocnici rozdělená na ženskou část, tu mají na starosti jen ženy, a mužskou část, tu mají na starosti muži. U dětí rozdělení také funguje, ale záleží na věku. Já jsem výjimka, pracuji v mužské části. S mými pacienty proto přichází i tatínci, kteří by nemohli přijít do ženské části a být u dítěte, se kterým cvičím. V rámci rehabilitace je problém s tím, že pacienta si při vyšetření potřebujete vysvléct. V Saúdské Arábii se nic takového nestane. U dospělých striktně, ale u dětí jsem to už své klienty naučila, vysvětlím, co potřebuji, a dítě svlékám.
Jak je vybavená nemocnice v Saúdské Arábii?
Naše nemocnice má akreditaci JCI, což je americké akreditační hodnocení kvality poskytovaných služeb. Vznikla vlastně nedávno a má 700 lůžek. Pro rehabilitaci máme zvláštní oddělení. A co se týká pomůcek nebo přístrojů, máme vše, na co si vzpomeneme. I pacienti mají péči a pomůcky zadarmo. Mohu pacientovi dát, co potřebuje. V tom bude asi největší rozdíl, až se vrátím zpět na Slovensko.
Jaká onemocnění řešíte na Blízkém východě? Myslím ta, se kterými se třeba v západní Evropě nepotkáte.
Jako fyzioterapeut se věnuji dětské rehabilitaci se specializací v dětské neurologii. V Saúdské Arábii se manželství odehrávají stále v rámci rodiny, takže některé genetické diagnózy, které by pro mě v Evropě byly jen teorií v knize, mám najednou pod rukama. Hodně pacientů má například vrozený rozštěp páteře, což ale souvisí i s nedostatečnou prenatální péčí. Naše nemocnice má také speciální operační program pro siamská dvojčata nejen ze Saúdské Arábie, ale i z Jemenu, Sýrie a okolních zemí a já řeším i rehabilitaci po oddělení dvojčat. No a pak to jsou malí pacienti s úrazy po dopravních nehodách.
Máte nějaký rehabilitační úspěch?
Největším úspěchem pro mě je, když se rodiče rozhodnou dělat terapii a cvičení i doma. A každý pacient, kterého mohu propustit ze svých služeb. Kdybych ale měla jeden vybrat, vyberu třináctiletou dívku s těžkou dětskou mozkovou obrnou a skoliózou 70 stupňů, kterou chtěli operovat. Neuměla se sama ani otočit, ale komunikovala. Rodinu jsem přesvědčila o odložení operace, začali jsme cvičit Vojtovu metodu a další cviky a za šest měsíců jsme křivku zmírnili o 19 stupňů a do roka o 24 stupňů.
S Vojtovou metodou máte i na Blízkém východě úspěch?
Ano, využívám ji při terapiích denně. Mnozí rodiče ji znají z rehabilitačních pobytů v Česku, na Slovensku nebo v Německu. Jiné tuto metodu učím, aby mohli cvičit s dětmi i doma. Ze strany kolegů jsem se ze začátku setkávala se smíšenými názory na ni, ale výsledky jsem je přesvědčila.
Co kromě práce fyzioterapeuta v nemocnici děláte? Vyučujete? Máte na starosti nějaké studenty?
Nemocnice má pod sebou i univerzitu a zároveň je školicím pracovištěm pro ostatní univerzity v Saúdské Arábii. Jako klinický specialista učím studenty a zaučuji i nové fyzioterapeuty. Přednáším, vytvářím učební osnovy, pracovní postupy, dohlížím na závěrečné testy, hodnotím interní i nové zaměstnance. Odevzdávám zkušenosti, což je tam velice důležité.
Proč si děláte doktorát na Masarykově univerzitě a čím se ve své práci zabýváte?
Hledala jsem univerzitu na Slovensku, která by mi umožnila studovat distančně a zároveň pracovat v Saúdské Arábii. Po dvou letech hledání jsem to vzdala a oslovila Masarykovu univerzitu. Docentu Zvonařovi jsem představila svůj projekt a úspěšně absolvovala přijímací zkoušky. V dizertaci se věnuji konzervativní léčbě dysplazií bederních kloubů a jejímu vlivu na hrubou motoriku.
